close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
NIE KAŽDÝ ĎEŇ SVIETI SLNKO, ALE JA BUDEM ŽIŤ TAK, ABY SOM VEDELA, ŽE ZA MRAKMi JE TA HVIEZDA STÁLE...

Diablo I. - Dědictví krve kapitola 2 1/2

4. října 2009 v 0:43 | Jan Netolička, autor českého překladu |  Richard A. Knaak - Diablo

D v a

V zemi Aranoch, na nejsevernějším výběžku rozlehlé skličující pouště, která tvořila většinu území tohoto království, stále ještě tábořila malá, ale neohrožená armáda generála Augusta Malevolyna. Tábor zde rozbili již před několika týdny z důvodů, které pro většinu vojáků zůstávaly neznámé, ale nikdo z nich by se neodvážil pochybovat o generálových rozhodnutích. Velká část těchto mužů sloužila Malevolynovi od jeho příchodu do Westmarche a jejich slepá víra v generálovu věc zůstávala pevná. Ale v tichosti přeci jen přemýšleli, co může držet generála na takovém místě.

Mnoho z nich si bylo jistých, že to má co dělat s tím křiklavým stanem postaveným nedaleko od generálova. Stan patřil čarodějce. Malevolyn k ní přicházel každé ráno, evidentně proto, aby na základě jejích vidin činil další rozhodnutí. Navíc Galeona oplácela generálovi návštěvy vždy večer - z daleko osobnějších důvodů. Jek veliký byl její vliv na jeho rozhodování, nemohl nikdo s určitostí říci, ale brzy se mělo ukázal, že podstatný.
Když se ranní slunce začalo šplhat přes kopce na horizontu, štíhlá, pečlivě upravená postava Augusta Malevolyna vyšla ze stanu - jeho bledou hladce oholenou tvář jednou popsal jeden z těch, kteří náhodou přežili souboj s ním, jako "dokonalý zjev Smrti, avšak bez té malé kapky laskavosti, kterou byste od Smrti čekali". I teď byla Malevolynova tvář naprosto bez výrazu. Stál oděn do zbroje barvy toho nejtmavějšího ebenu, kromě tenké karmínově červené linky, lemující každou viditelnou hranu. Kyrys navíc zdobil symbol rudé lišky na třech stříbrných mečích, jediná to připomínka dávno zatracené minulosti. Dva muži udržující uctivý odstup se k němu přidali, zatímco si nasazoval rukavice z rudě zbarveného kovu, které vypadaly jako nedávno ukované. Vlastně celá Malevolynova zbroj byla v perfektním stavu, výsledek každodenního čištění vojáky, kteří moc dobře věděli, co může pro jejich životy znamenat sebemenší stopa rzi.
V plné zbroji, kromě helmy, kráčel Malevolyn přímo k příbytku své čarodějky a milenky. Galeonino obydlí muselo být pro toho kdo jej navrhoval a stavěl, noční můrou. Stan připomínal spíše přikrývku se záplavami z více než dvou tuctů různých odstínů barev znovu a znovu šitých jedna přes druhou. Jen lidé jako generál, kteří viděli do věci hlouběji než jen na povrch, by si mohli všimnout, že ta změť barev tvořila přesné vzory, a jen ti znalí umění magie si byli schopni uvědomit síly obsažené v těchto vzorech.
Krok za Malevolynem stále kráčeli ti dva muži. Jeden měl v rukou něco, co tvarem připomínalo lidskou hlavu. Důstojník, který předmět nesl, se tvářil velmi znepokojeně, jako by ho to, co držel naplňovalo nedůvěrou, či snad dokonce strachem.
Velitel se nenamáhal ohlásit svůj příchod, přesto, jakmile sáhl po kusu látky zakrývacím vchod do stanu čarodějky, hluboký, avšak zároveň stále kouzelně ženský hlas ho vyzval ke vstupu.
I když si již sluneční paprsky pohrávaly s tábořištěm, byl vnitřek Galeonina stanu tak temný, že kdyby nebylo olejové lampy visící ze stropu, neviděl by si generál ani jeho důstojníci ani na špičku nosu. To by ovšem přišli o neskutečný pohled.
Všude visely rostliny, lahvičky a jiné nepojmenovatelné předměty. Přestože byla čarodějce nabídnuta truhla, kam by mohla své potřeby uklidit, odmítla, nacházejíc nějaký zvláštní důvod ve věšení každého kusu na pečlivě zvolené místo. Generál Malevolyn se nijak nepozastavoval nad touto výstředností; dokud dostával odpovědi, po kterých toužil, mohla si Galeona klidně věšet na strop uschlá těla o on by to nijak nekomentoval.
Popravdě, čarodějka k tomu neměla daleko. Zatímco mnohé z jejích cenností zůstávaly naštěstí v nádobách, ty, které visely volně, zahrnovaly i vysušená těla vzácných stvoření nebo jejich částí. Pár předmětů opravdu vypadalo, že pochází z lidských zdrojů, přestože přesná identifikace by vyžadovala bližší přezkoumání.
K nepříjemnému pocitu, který svatyně vyvolávala, se navíc přidávaly stíny, které vrhala lampa a které se evidentně nepohybovaly ve shodě s jejím plamenem. Malevolynovi muži často zahlédli, jak se plamínek pohnul jedním směrem, zatímco stín úplně opačným. Stíny celkově dělaly stan daleko větším, než vypadal zvenčí, jako by se při vstupu dovnitř příchozí ocitl na místě z jiného světa.
Nejpoutavější a zároveň nejvíce zneklidňující pohled byl však na samotnou čarodějku Galeonu ležící uprostřed tohoto podivného místa. Když vstala z barevných polštářů pokrývajících téměř celý koberec, v každém z mužů vzplál plamen. Bujné černé vlny spadly na bělostný krk a odhalily oválnou svůdnou tvář s výraznými rudými vyzývavými rty a hlubokýma, velmi hlubokýma zelenýma očima, které by se daly srovnat snad jen se smaragdovýma očima generála samotného. Dlouhé řasy napůl zahalily ty nádherné oči, když čarodějka téměř vysála každého z příchozích pouhým pohledem.
"Můj generále..." téměř zapředla, každé slovo znělo jako příslib těch nejkrásnějších rozkoší.
Galeona se postavila tak, že každá z jejich předností byla zbraní připravenou udeřit. Výstřih měla záměrně tak hluboký, jak jen to bylo možné bez ztráty jeho základní funkce, a třpytící se šperky zvýrazňovaly jeho okraje. Když se pohybovala, zdálo se, jako by ji jen vítr jemně posouval vpřed a její oděv svůdně vál kolem ní.
Její kouzlo mělo na Malevolyna viditelný efekt. Generál se lehce dotknul rukou stále ještě chráněnou kovovou rukavicí Galeoniny snědé tváře, na což čarodějka zareagovala, jako by ji pohladil tou nejjemnější kožešinou. Usmála se a odhalila perfektně bílé zuby.
"Galeono... má Galeono... spala jsi dobře?" "No, dá se říci, že jsem spala... můj generále." Pousmál se. "Ano, stejně tak i já." Lehký úsměv náhle zmizel. "Dokud se mi nezdál ten sen."
"Sen?" Krátký vzdych, než promluvila, dával dostatečně najevo, že to slovo nebere na lehkou váhu.
"Ano." Prošel kolem ní s hlavou otočenou směrem k morbidním předmětům z podivné sbírky, ale díval se jakoby skrz. Nakonec uchopil jeden z nich do ruky, zamyšleně si s ním pohrával, párkrát pohnul kloubem, než řekl: "Pán Krve povstal..."
Přiblížila se k němu, jako temný anděl nyní stála za jeho zády, oči rozšířené nefalšovanou účastí. "Pověz mi o tom snu, řekni mi všechno, můj generále, všechno..."
"Viděl jsem zbroj bez člověka vstávat z hrobu. Pak zbroj vyplnily kosti, svaly a šlachy hned vzápětí. Nakonec pokryla tělo kůže, ale nebyl to Bartuc, jak ho ukazují obrazy." Malevolyn vypadal zklamaně. "Ta tvář byla spíše obyčejná, lidská, ale je známo, že umělci si je vždycky přikrášlí. Snad to byla tvář Pána Krve, ale v tom snu vypadala vyděšeně..." "To je všechno?"
"Ne, viděl jsem krev, na jeho tváři, a potom odkráčel pryč. Viděl jsem, jak hory ustupují kopcům a kopce písku a potom jsem ho viděl padat do toho písku... a tady sen skončil."
Jeden z důstojníků zahlédl ve vzdáleném koutě stanu stín. Pohyboval se směrem ke generálovi. Zkušenosti ho naučily nemluvit o podobných věcech. Polknul a držel jazyk za zuby ve víře, že stín nezamíří k němu.
Galeona se vrhla na generálovu hruď a pohlédla mu do očí. "Už jsi ten sen někdy měl, můj generále?"
"Věděla bys o tom."
"Ano, věděla. Ty víš, jak je důležité, abys mi říkal všechno." Odtáhla se od něj a vrátila se na své lože z polštářů. Lesknoucí se pot jí pokrýval každý odhalený kousek těla. "A co je ze všeho nejdůležitější... Tohle nebyl obyčejný sen."
"Taky si myslím." Nedbale mávnul rukou na důstojníka nesoucího předmět zakrytý látkou. Muž přistoupil blíže a odhalil, co bylo až do tohoto okamžiku skryto.
V matném světle lampy se zaleskla helmice s hřebenovitou ozdobou na temeni. Starobylá, ale zubem času zcela nedotčená. Při nasazení určitě zakryla celou hlavu a obličej s výjimkou dvou úzkých průhledů pro oči, malého otvoru pod nosem a širší, ale i tak stále ještě velmi úzké štěrbiny na pusu. Vzadu spadala helmice velmi nízko a chránila tak zadní část krku, vepředu však bylo hrdlo zcela odhaleno.
I v tak slabém světle bylo zřejmé, že helmice měla krvavě rudou barvu.
"Myslel jsem si, že bys mohla potřebovat Bartucovu helmu.
"Možná máš pravdu." Galeona sáhla po části zbroje. Její prsty přeběhly po důstojníkových a ten se otřásl. Protože byl generál zrovna otočený na druhou stranu a druhý důstojník to ze svého místa nemohl vidět, dovolila si čarodějka využít příležitost a krátce pohladila důstojníkovu ruku. Jednou nebo dvakrát už ho ochutnala, když si její apetit vyžádal změnu tempa, ale věděla, že by si nikdy nedovolil povědět veliteli o těchto setkáních. Malevolyn by jistě nechal raději popravit jeho než pro něj daleko cennější čarodějku.
Vzala helmici a položila ji na zem blízko místa, kde původně seděla. Generál propustil své muže a zaujal místo naproti Galeoně.
"Nezklam mne, má drahá. V tomhle jsem nekompromisní."
Galeona poprvé ztratila trochu ze svého sebevědomí. Augustus vždy dodržel své slovo, obzvláště když došlo na ty, kteří se nechovali podle jeho očekávání.
Temná čarodějka skryla své obavy a položila ruce dlaněmi na helmici. Generál si sundal rukavice a učinil totéž.
Plamen lampy se zakomíhal a téměř vytratil. Stíny se prodloužily, ztmavly a jako by více ožily nezávisle na skomírajícím světle. Že na nich bylo něco nepřirozeného, jakoby z jiného světa, to generála Malevolyna ani v nejmenším neznepokojovalo. Znal síly, kterými Galeona
vládla a děsila své okolí. Jako voják s ambicemi ovládnout svět to vše viděl jako nástroje jeho věci užitečné.
"Blízké k blízkému, krev ke krvi..." Slova hladce klouzala z Galeoniných plných rtů. Již mnohokrát je pro svého pána vyslovila. "Nech to, co bylo jeho, vyslyš hlas toho, co mu patřilo. Co nosilo Bartucův stín, musí být znovu spojeno!"
Malevolyn cítil, jak se mu zrychlil puls. Svět se mu vzdálil. Jediným pevným bodem se stala Galeonina rozléhající se slova.
Zpočátku neviděl nic kromě nekonečné šedi. Pak se před jeho očima z šera vynořil obraz, obraz nějak povědomý. Znovu uviděl Bartucovu zbroj na něčím těle, ale tentokrát si byl jistý, že ten muž nemůže být legendární vojevůdce. "Kdo?" syknul. "Kdo?"
Galeona mu neodpověděla, její oči byly zavřené, hlava nekontrolovaně zvrácena dozadu v transu. Za ní se pohnul stín. Ten, o kterém si Malevolyn myslel, že ho vrhá nějaký hmyz. A jak stín rostl, vrátil se generál zpět do snu, aby rozpoznal kdo a kde je onen cizinec.
"Válečník," zamručela čarodějka. "Muž, prošel mnoha souženími"
"Kašli na to! Kde je? Je blízko?" Pánova zbroj. Po takové době, po tolika falešných stopách...
Čarodějka se vypětím začala třást - Malevolyna to nezajímalo. Byl odhodlán nechat ji dojít až za hranice jejích schopností, pokud to bude nutné.
"Hory... chladné, zmrzlé vrcholky..."
Celý svět je plný hor, obzvláště na severu a za Twin Seas. Nějaké by se našly i ve Westmarchi.
Galeona sebou dvakrát trhla. "Krev ke krvi..." Zaskřípal zuby. Proč se opakuje?
"Krev ke krvi."
Zavrávorala, ruce jí téměř sklouzly z helmice. Její spojení se přerušilo. Malevolyn dělal co mohl aby si udržel vyvolanou vizi, i když jeho vlastní magické schopnosti se nedaly s Galeoninými srovnat. Přesto se mu podařilo ještě na chvíli zaměřit se na cizincovu tvář. Jednoduchá. V žádném případě ne vůdčí. A jako by v ní zahlédl náznak paniky. Ne zbabělost, ale prostě náhlé vyvedení z míry...
Obraz se začal ztrácet. Generál tiše zaklel. Zbroj našel nějaký zatracený pěšák nebo dezertér, který neměl nejmenší potuchy o její moci. "Kde je?"
Vize zmizela tak náhle, až ho to vyděsilo. V tu samou chvíli temná čarodějka vzdychla a zhroutila se na polštáře, čímž bylo kouzlo nenávratně pryč
Ohromná síla odmrštila Malevolynovy ruce od helmy. Z jeho úst vyšel proud těch nejdrsnějších nadávek. Galeona se s bolestivým zasténáním posadila. Podívala se na Malevolyna, dlaně přiložené na spáncích.
Generál zvažoval, jestli ji nechá zbičoval. Nejdříve ho tak natěšit faktem, že zbroj byla nalezena, a potom ho nechat se spalující touhou bez toho, aniž by se dozvěděl, kde je.
Vyčetla z jeho tváře, co jí hrozí. "Nezklamala jsem tě, můj generále! Po letech čekání, Bartucovo dědictví je tvé. Musíš jen vyplnit jeho vůli!"
"Vyplnit?" Malevolyn vstal, jen stěží ovládal své zklamání a vztek. "Vyplnit? Bartuc velel démonům! Ovládal téměř celý tehdejší svět!" Rozzuřený velitel ukázal na helmici. "Tohle jsem koupil u šmelináře jako památku, symbol moci, kterou jsem toužil získat! Myslel jsem si, že je to šmejd, podvrh! Ale dobrá, říkal jsem si, Bartucova helmice." Generál se zasmál a jeho smích naháněl strach.
"Až když jsem si ji nasadili, poznal jsem pravdu - že to je jeho helmice!"
"Ano, můj generále!" Galeona rychle vstala a položila mu dlaně na hruď, prsty hladila kov, jako by to bylo jeho vlastní tělo. "A ty jsi začal snít o..."
"Bartucovi... Viděl jsem jeho vítězství, jeho slávu, jeho sílu! Všechno jsem to prožil..." tón Malevolynova hlesu hořkl, "ale jen ve snu."
"Tu helmici k tobě přivedl osud! Sláva a duch velkého Bartuca, nechápeš to? Zvolil si tě za svého nástupce, věř mi," teď již téměř cukrovala. "Nemůže existovat jiný důvod, proč ty jsi jediný, kdo vidí tyto vize bez mé pomoci!"
"Máš pravdu." Poté, co si poprvé nasadil helmici a měl vidění, rozkázal generál svým nejvěrnějším důstojníkům, aby ji vyzkoušeli na sobě. Ani ti, kteří ji nosili několik hodin, neměli žádné sny podobné těm jeho. To byl pro Augusta Malevolyna důkaz, že on byl vybrán duchem velkého vojevůdce, aby nosil část jeho skvostného brnění.
Malevolyn věděl o Bartucovi všechno, co jen smrtelný člověk mohl. Prostudoval každou listinu, prozkoumal každou legendu. Zatímco mnoho lidí se v minulosti odvrátilo od vojevůdcovy démonické minulosti ze strachu, že by jejich vlastní pověst mohla být pošpiněna, generál doslova hltal každý střípek Bartucova rozbitého příběhu.
Mohl se s ním směle měřit ve strategických schopnostech a fyzické síle, ale co se týče magie, byl Malevolyn pouhým učněm. Tak tak, že mu jeho schopnosti stačily na to, aby zapálil svíčku. Měl k dispozici Galeonina kouzla - nemluvě o jiných potěšeních - ale aby skutečně mohl napodobit
vojevůdcovu slávu, potřeboval nalézt způsob,jak vyvolat a ovládnout ne jednoho démona, ale mnoho.
Zbroj by mu otevřela cestu, tím si byl zcela jistý. Na základě pečlivého zkoumání vše nasvědčovalo tomu, že Bartuc vložil do zbroje ohromnou magickou sílu. Generálův chabý magický potenciál byl již teď zesílen helmicí. Kompletní zbroj by mu jistě dala, po čem tolik toužil. A Bartucův stín to tak jistě chtěl. Vize musely být znamení.
"Musím ti říct ještě jednu věc, můj generále," zašeptala čarodějka. "Jednu věc, která tě povzbudí..."
Popadl ji silně za paže. "Co? Tak co?"
Čarodějčina tvář se zkřivila bolestí. "On - ten blázen, který nyní nese zbroj - jde směrem sem!"
"K nám?"
"Snad, jestli se helmice a zbroj mají spojit v jedno. Ale i kdyby ne, čím blíže přijde, tím lépe budu moci určit jeho polohu!" Galeona vyprostila jednu ruku z generálova sevření dotkla se jeho tváře. "Vydrž ještě chvíli, má lásko. Jen malou chvíli..."
Generál ji pustil a jeho slova ze všeho nejvíce připomínala rozkaz: "Budeš ho hledat každé ráno a každý večer. Všemi silami. V okamžiku kdy zjistíš, kde ten idiot je, dáš mi vědět! Půjdeme okamžitě pro něj! Nic se nesmí postavit mezi mne a můj osud!"
Sebral helmici a beze slova vyrazil ze stanu, takže mu důstojníci čekající venku jen stěží stačili. Malevolynova mysl byla zahlcena představou,jak stojí v kompletní zbroji. Armády démonů povstávají pod jeho velením. Města se hroutí. Impérium se zvětšuje... zabírá celý svět...
Když se Augustus Malevolyn vrátil do svého stanu, objal helmu, téměř jako by ji chránil proti neviditelným nepřátelům. Galeona měla pravdu. Musel být trochu trpělivější. Zbroj za ním přijde.
"Udělám to, o čem jsi kdysi snil" šeptal k nepřítomnému Bartucovu stínu. "Tvůj odkaz se stane mým osudem!" Generálovy oči se zaleskly. "Už brzy..."
Když Malevolyn zmizel ve vchodovém otvoru stanu, čarodějka se zachvěla. Poslední dobou byl stále více nevyzpytatelný, hlavně potom, co si nasadil tu starobylou helmici. Jednou ho dokonce přistihla, jak mluví sám se sebou, jako by to byl sám Pán Krve. Galeona věděla, že helmice stejně jako celá zbroj měla v sobě nějakou záhadnou magickou sílu, ale zatím ji nebyla schopna ani identifikovat, natož ovládnout.
Kdyby ji mohla ovládnout... už by svého milence nepotřebovala. Na jednu stranu škoda, ale muži jsou přece všude. Snadněji ovladatelní muži.
Ticho roztrhl hlas. Skřípavý, hluboký hlas, který i Čarodějce zněl, jako by slyšela bzučení tisíců umírajících much. "Trpělivost růže přináší... kdo jiný než tenhle by to vědět měl! Jedno sto a dvacet tři let mezi smrtelníky, abych Pána našel! Tak dlouho... a konečně přichází..."
Galeona se rozhlédla. Hledala mezi stíny jeden konkrétní. Nakonec ho objevila ve vzdáleném rohu stanu, mihotající se hmyzoidní obrys viditelný jen těm, kteří by se podívali opravdu zblízka. "Buď zticha! Někdo by tě mohl slyšet!"
"Nikdo neslyší, když si Tenhle nepřeje" řekl hlas. "Uchovej to v paměti, smrtelníku..."
"Tak proboha trochu ztlum hlas, Xazaxi." Snědá čarodějka upřeně zírala na stín, ale nešla k němu blíže. Ani po tolika letech nedůvěřovala svému společníkovi úplně.
"Jak jemné uši člověka jsou." Stín nabral zřetelnější podobu. Teď připomínal konkrétní hmyz, kudlanku nábožnou. Kdyby ovšem kudlanka měřila přes dva metry. "Jak měkké a zrazující jsou jejich těla..."
"Udělal bys lépe, kdybys nemluvil o zradě."
Bylo slyšet děsivý hluboký zvuk. Galeona si musela dodat odvahy, když si uvědomila, jak nerad je její společník poučován.
Xazax se pohnul, přesunul se blíže. "Pověz tomuhle o vizi ti zjevené."
"Viděl jsi ji." "Ale tenhle by ji rád od tebe slyšel... Prosím... potěš tohohle, hýčkej ho."
"Dobře." Zhluboka se nadechla a popsala muže i brnění do těch nejmenších detailů, které si byla schopna vybavit. Xazax musel vidět vše, ale z nějakého důvodu ji ten blázen vždycky nechal všechny vize převyprávět. Galeona se pokusila věci urychlit tím, že ignorovala samotného muže a soustředila se zejména na zbroj a krajinu v pozadí.
Xazax ji náhle přerušil. "Tenhle zná, že zbroj je skutečná! Tenhle ví, že putuje světem smrtelníků! Ten člověk! Co ten člověk?"
"Dokonale obyčejný. Není na něm nic zvláštního." "Nic není obyčejné! Popiš!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama