
Tri
Krev. "Pro všechno, co je ti svaté, Norrecu. Co jsi to udělal?" "Norrecu. Příteli. Snad by sis měl tu rukavici radši sundat."
Krev.
"Sakra. K čertu s tebou!" "Sa-Sadune! Zápěstí. Sekni ho. " Všude krev.
"Norrecu. Proboha. Moje ruka!" "Norrecu!"
"Norrecu" Krev nejbližších...
"Neeeee!" Norrec zvedl hlavu. Křičel ještě dřív, než si uvědomil, že se probudil. Chladný vítr ho rychle probral k úplnému vědomí a on si ze všeho nejdříve uvědomil silnou bolest na pravé tváři. Instinktivně si na bolavé místo sáhl.
Na kůži ucítil studený kov. S leknutím pohlédl Norrec na svou ruku - ruku skrytou v karmínově rudé kovové rukavici. Po prstech mu stékala světle červená tekutina. Krev.
Zachvátil ho strach. Znovu se dotkl tváře, tentokrát jen jedním prstem. Takto zjistil, že krvácí na třech místech. Tři hluboké brázdy se táhly od oka až k lícní kosti, jako by ho podrápalo nějaké zvíře.
"Norrecu!" Další záblesk paměti způsobil, že se žoldák roztřásl. Sadunův obličej, znetvořený strachem tak, jak ho Norrec ještě neviděl ani uprostřed té nejzuřivější bitvy. Sadunovy oči prosily o milost, ústa široce otevřená, ale žádné slovo už z nich nevyšlo.
Sadunova ruka... v zoufalém boji o život zaťatá do tváře toho, kdo měl být jeho přítelem.
"Ne..." Nemohlo se to takhle odehrát. Jiný výjev.
Fauztin na podlaze hrobky, krev se rozlévá po ohlazených kamenech. Zdroj té krve je ohromná rána tam, kde kdysi býval čarodějův krk.
Alespoň že Vizjerei zemřel relativně rychle.
"Ne... ne... ne..." Stále více vyděšený se napůl šílený žoldák s vypětím všech sil postavil na nohy. Kolem sebe si všiml vysokých kopců, snad to byly dokonce hory, a prvních záblesků ranního slunce. Nic z toho mu však nepřipadalo známé. Žádný z kopců ani náznakem nepřipomínal ten, ve kterém on a jeho přátelé objevili Bartucovu hrobku. Norrec pomalu vstal, aby sebral své věci ležící opodál.
Při každém pohybu slyšel znepokojivý kovový zvuk. Norrec sklonil hlavu a zjistil, že proti svému očekávání nemá chráněny kovem pouze ruce.
Zbroj. Kamkoli se podíval, vyděl Norrec jenom do krvava zbarvené pláty. Myslel si, že šok a hrůza, které cítil, už nemohou být horší, ale jediný pohled na zbytek těla stačil, aby kdysi vyrovnaný a psychicky odolný voják propadl naprosté panice. Paže, trup, nohy - to vše nyní pokrývala stejná karmínově rudá zbroj. A navíc Norrec viděl, že má dokonce na nohou obuty Bartucovy starobylé, ale stále použitelné, kožené boty.
Bartuc... Pán Krve. Bartuc, jehož temná magie evidentně posloužila bezmocnému žoldákovi za cenu Sadunova a čarodějova života.
"K čertu!" Norrec znovu pohlédl na své ruce a s dalšími kletbami se vší silou snažil servat z nich zkrvavené rukavice. Zatáhl nejdříve za levou, potom za pravou, ale kovové rukavice se vždy posunuly maximálně o dva tři centimetry a znovu se vrátily zpět.
Snažil se najít něco, co by mohlo způsobit to, že rukavice pevně drží na svém místě, nějaký háček nebo pojistku, ale marně. A co bylo horší,jak slunce stoupalo na obloze, uviděl Norrec, že krev z jeho tváře nebyla jedinou tekutinou na lesklém kovu. Každý prst, dokonce téměř celé dlaně vypadaly, jako by se ještě před chvílí koupaly v husté, sytě rudé barvě.
Ale nebyla to barva.
"Fauztin," zašeptal. "Sadun..."
Šílený vztekem Norrec nelidsky zařval a udeřil pěstí do nejbližšího kamene, odhodlán zlomit si každičkou kost v ruce, jen kdyby to znamenalo, že potom bude schopen sundat prokleté rukavice. Místo toho se kámen rozlomil na několik kusů a jedinou škodou na Norrecově těle bylo zběsilé tepání krve v celé paži.
Klesl na kolona: "Neee..."
Vítr skučel, jako by se mu vysmíval. Norrec se nehýbal, hlavu skloněnou. Útržky toho, co se událo dole v hrobce, mu bičovaly mysl. Sadun a Fauztin, oba mrtví... oba zabiti jeho rukou.
Norrec trhl hlavou. To udělaly ty zatracené rukavice, které ho zachránily od ghoulích strážců Bartucovy hrobky.
Norrec však cítil vinu za smrt svých přátel, protože kdyby tu první rukavici sundal hned, mohl ještě něco změnit. On sám by je přece nikdy nezabil.
Musel existovat způsob, jak rukavice sundat, i kdyby je měl kousek po kousku odřezávat i s kůží.
Žoldák vstal, pevně rozhodnutý začít něco dělat. Pokusil se alespoň přibližně určit svou polohu. Bohužel neviděl o mnoho víc, než když se rozhlédl poprvé. Hory a kopce. Na severu les. Žádná známka osídlení.
A ani teď mu žádná z hor nepřipomínala vrchol, pod kterým ležela Bartucova hrobka.
"Do pekla..." Rychle se zarazil, když si uvědomil, co říká. Dokonce ani jako dítě, natož jako voják, nevěřil Norrec na démony nebo anděly. ale hrůzy, kterými prošel, začínaly poněkud měnit jeho názor. Ať již démoni nebo andělé existovali, nebo ne, Pán Krve po sobě zanechal pekelné dědictví - dědictví, kterého doufal, že se brzy zbaví.
Napadlo ho, že snad byl v první chvíli příliš rozrušený, když se pokoušel rukavice sundat. Rozhodl se je lépe prozkoumat. Ale když pohlédl dolů, objevil další hroznou věc.
Krev nepokrývala jen rukavice, ale i celý kyrys. A co bylo horší, krev nepostříkala zbroj jen tak náhodně, ale byla účelně a systematicky rozetřena.
Znovu se zatřásl. Rychle se vrátil k rukavicím, aby našel nějakou západku, zub, který mohl způsobit, že je prve nemohl sundat. Nic. Nic je nedrželo. Podle všeho měly spadnout samy, kdyby svěsil paže a zatřásl jimi.
Zbroj. Když, nemohl sundat rukavice, určitě by mohl odepnout jiné části. Některé byly přichyceny tak, že by ani s rukavicemi neměl mít potíže je rozpojit. Ostatní části dokonce nebyly ani přichyceny a měly by se prosté jen vysunout...
Norrec se ohnul a zkusil levou nohavici. Chvíli zápasil se západkou a po chvíli přišel na to, jak ji odepnout. Velmi opatrně tak učinil.
A ona se okamžitě zaklapla zpět.
Zkusil to znovu se stejným výsledkem. Norrec zaklel a zkusil to potřetí.
Tentokrát už ji ani neodepnul.
Zkusil několik dalších, ale dopadl stejně. Nakonec se pokusil sundat si alespoň boty - přes zimu, která kolem vládla - a ty, stejně jako rukavice, jen nepatrně sklouzly a vrátily se zpět.
"To není možné..." Norrec zatahal silněji, ale s žádným viditelným úspěchem.
Šílenství! Byly to jenom rukavice, kusy plechu a staré boty! Musely jít dolů!
Norrecovo zoufalství rostlo. Byl obyčejný člověk, člověk, který věřil, že slunce vychází ráno a měsíc v noci. Ryby plavou a ptáci létají. Lidé nosí oblečení - ale oblečení nikdy nenosí lidi!
Zíral na zkrvavené dlaně. "Co ode mě chceš? Co chceš?" Ale neozval se žádný hlas ze záhrobí, který by mu řekl o jeho temném osudu. Rukavice nevypálily do země magická slova nebo symboly. Zbroj se zkrátka rozhodla nepustit ho.
Obrazy strašlivé smrti jeho společníků mu začaly znovu pohlcovat mysl. Norrec se modlil, prosil, ať zmizí, ale tušil, že ho budou mučit až do konce života.
Jestli se však nemohl zbavit nočních můr, stále ještě existovala možnost, že by mohl něco udělat s tou prokletou zbrojí, kterou měl na sobě. Fauztin byl uznávaný čaroděj, ale i on připouštěl že existují daleko nadanější a schopnější, než byl on sám.
Norrec prostě musel nějakého najít.
Podíval se na východ, potom na západ. Na východě neviděl nic než vysoké hrozivé hory, zatímco západ vypadal na pohled mírněji. Pravda, Norrec věděl, že se může plést, ale rozhodl se dát na první dojem.
Studený vítr a vlhkost způsobily, že byl na kost zmrzlý. Vyrazil. Třeba zemře vyčerpáním dřív, než dorazí k horám. Ale něco mu říkalo, že ho Bartucova zbroj nezajala jen proto, aby zemřel uprostřed divočiny. Ne, určitě měla jiný záměr a ten se asi ukáže časem.
Norrec se však na tu chvíli vůbec netěšil.
Slunce zmizelo v mracích a ještě více se ochladilo. Vzduch byl vlhký, těžce se dýchalo. Norrec kráčel dál. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by šel správným směrem. Měl pocit, že se vydal přesně na opačnou stranu, než měl. Třeba bylo na východě hned za horami nějaké obydlené údolí.
Podobné myšlenky, ať byly jakkoli nepravděpodobné mu však pomáhaly udržet si zdravý rozum. Pokaždé, když nechal svou mysl jen tak bloudit, vrátil se zpět do hrobky a k hrůzám, které zažil. Fauztinova a Sadunova tvář ho pronásledovaly a každou chvíli měl pocit, že vidí jejich zohyzděná těla schovaná někde ve stínech, kterých kolem přibývalo.
Ale byli mrtví a na rozdíl od krvavého vojevůdce navždy zůstanou. Jen Norrecova vina je držela při životě v jeho mysli.
Kolem poledne už jen klopýtal. Uvědomil si, že nejedl od chvíle, kdy se probral, a že předešlý den jedl jen ráno. Pokud neměl v úmyslu brzy zemřít hladem, musel sehnat něco do žaludku.
Ale jak? Neměl zbraň ani pasti. Voda nebyla až takový problém, protože na zastíněných místech ještě ležely zbytky sněhu. Ale jídlo...
Rozhodl se tedy zahnat alespoň žízeň a zamířil k malému převisu, kde stín nedovolil slunci rozpustit navátý sníh. Nabral ho do dlaní, kolik jen mohl a lačně sál bez ohledu na kousky hlíny a trávy, které přibral s ním.
Pocítil částečnou úlevu. Vyplivl částečky špíny a s trochu jasnější myslí přemýšlel, co bude dělat dál. Po cestě zahlédl spousty ptáků a malých hlodavců, ale bez luku nebo praku neměl šanci nic ulovit. Ale jídlo potřeboval...
Aniž by sám chtěl, jeho pravá ruka se najednou zvedla. Prsty se roztáhly a hned zase ohnuly směrem do dlaně, skoro jako by Norrec uchopil a stiskl nějakou neviditelnou kouli. Pak se paže natáhla vpřed tak, že se díval na krajinu před sebou skrz dlaň.
Ze rtů mu vyšlo jediné slovo: "Jezroi"
Země pár kroků před ním se zachvěla. Norrec si nejprve myslel, že snad jde o nějaké zemětřesení, ale nakonec se v zemi vytvořila jen puklina přímo před ním. Zbytek krajiny kolem zůstal nedotčen.
Svraštil nos, když ucítil jedovaté výpary z ne příliš široké, ale určitě hluboké praskliny. Vzduch se třásl horkem a z jámy vyrazily proudy žlutého kouře.
"lsknri! Wnyn" Další slova vykřikl hlasem plným zloby a síly.
Z jámy se ozval strašlivý zvuk. Norrec chtěl couvnout, ale nohy ho neposlouchaly. Zvuk se změnil v odporné hašteření vysokých zvířecích hlasů.
Norrec stěží popadl dech, když se z pukliny jakoby neochotně vynořila groteskní tvář s mohutnými kly. Ze šupinaté hlavy vyrůstal pár zkroucených rohů. Kulaté žluté oči s rudě žhnoucími panenkami se přivíraly před ostrým slunečním světlem. Zrůda obrátila pozornost směrem k lidskému tvoru. Její plochý prasečí rypák se zkrabatil jako by ucítil něco odporného - to něco, jak si Norrec uvědomil, byl on.
Dva páry končetin opatřených třemi ohromnými drápy se zapřely o konec jámy a hrůzný tvor vylezl celý. Plochá, snad až příliš velká chodidla se zahnutými drápy došlápla na zem. Norrec zíral na tu věc, která jistě přišla z podsvětí a jen vzdáleně připomínala lidskou bytost. Zíral na obyvatele hlubin země, který, i když mu stěží sahal do pasu. disponoval ohromnými svaly rýsujícími se pod částečně osrstěnou kůží.
A potom se ke zrůdě přidala druhá... těsně následována třetí, čtvrtou, pátou...
Děsivá smečka nakonec dosáhla počtu šest, což bylo přesně o půl tuctu víc, než kolik by si Norrec přál. Démoničtí impové si mezi sebou brebentili nesrozumitelným jazykem, evidentně rozzlobeni skutečností, že se nacházejí zde, a bylo rovněž zcela jasné, kdo za to podle nich může. Pár jich otevřelo čelisti plné ostrých zubů a syčelo na Norreca, ostatní prostě jen svraštěli své už tak ohyzdné obličeje.
"Gevoer lsknri." Podivná slova ho znovu vylekala, ale jejich efekt na smečku monster byl ještě víc překvapující. Všechny známky odporu okamžitě zmizely a namísto syčení a úšklebků se nyní před ním impové plazili, někteří se až zavrtávali do země na důkaz toho, jak nízcí tvorové proti němu jsou.
"Duvrt Sesli, Onvru Sesfi"
Ať již ta fráze znamenala cokoliv, způsobila, že se rohatí netvoři v panice rozběhli na všechny strany, jako by na tom závisel jejich život.
Norrec se zhluboka nedechl. Pokaždé, když z jeho úst vyšla ta divná slova, bylo to, jako by se mu srdce zastavilo. Jazyk zněl podobně jako ten, který používal Fauztin a ostatní Vizjereiové, se kterými se žoldák za svého života setkal, ale tahle slova zněla hrozněji, temněji než cokoli, co Norrec od zavražděného přítele slyšel v těch nejhorších bitvách.
Neměl čas dál o tom přemýšlet, protože najednou se znovu ozvalo známé brebentění. Norrec se podíval k jihu a uviděl dvě z monster, jak se dlouhými skoky blíží k němu. Za sebou táhla zkrvavené zbytky roztrhané horské kozy.
Měl hlad a zbroj se mu postarala o potravu.
Norrec zbledl, když se znovu podíval na zdechlinu. Samozřejmě že často zabíjel zvířata kvůli jídlu, ale impové museli mít z polapení a usmrcení téhle kozy šílenou radost. Hlava byla téměř odtržena od zbytku těla a končetiny byly všechny přelámány. Jedna porce ze slabin byla odervána a z ohromné rány se proudem linula krev, zanechávajíc za sebou karmínovou stopu.
Kreatury položily zvíře před Norreca a ustoupily. V tom okamžiku se přihnal třetí člen smečky. Tenhle přinášel mrtvolu něčeho, co kdysi mohlo být králíkem.
Žoldák hledal mezi úlovky cokoli, co by se dalo sníst. Ta monstra byla velmi zručnými lovci, ale jejich zacházení s kořistí mělo k dokonalosti daleko.
Během chvilky se vrátili i zbylí tři impové a každý z nich přinášel svou kořist. Jeden odpornou barevnou ještěrku, kterou Norrec ihned zavrhl. Druzí dva párek králíků, tentokrát už ne tak roztrhaných.
Norrec pro ně sáhnul, ale jakmile se jich dotkl, levá ruka se opět vzepřela jeho vůli. Rukavice přejela po tělech mrtvých zvířat a Norrec ucítil v prstech příšerný žár
"K čertu s tebou!" Podařilo se mu o krok ustoupit. Žár rychle pominuli ale v ruce mu stále škubalo. Z místa, kde se shromáždili, se ozývalo mručení impů zřejmě překvapených žoldákovou reakcí. Norrec je však zpražil pohledem a oni se rychle utišili.
Norrec se vrátil ke králíkům - a zjistil, že jsou perfektně propečení. Vůně, která se z nich linula, dokonce dávala tušit, že nechybí ani koření.
"No... nemyslete si, že vám budu děkovat," řekl jen tak do prostoru.
Hlad byl silnější než hrdost a válečník se pustil do překvapivě velmi dobře připraveného masa. Zhltnul ne jednoho, ale oba králíky bez větších potíží. Když konečně utišil kručení v žaludku, Norrec zapřemýšlel, co udělá se zbytkem. Čekal, jestli za něj nerozhodne zbroj, ale nic se nestalo.
Smečka ho stále pozorovala, ale pohledem často sklouzávala k masu, a tak nepřímo odpověděla na Norrecovu otázku. Pozvedl ruku na znamení, že koza a poslední králík jsou impům k dispozici.
Nebylo nutné je dále pobízet. S šílenou radostí se vrhli na maso tak zuřivě, až Norrec ustoupil. Zakousli se do mršin tak, že kousky vnitřností a masa létaly kolem. Norrecovi se obrátil žaludek při pohledu na to, jak démoni zbavují kostí vše, co se dalo pozřít. Představil si stejné čelisti a pařáty na sobě...
"Verash!" Norrec byl natolik rozrušen hrůzným výjevem, že málem ani nezaregistroval, jak mu slovo vychází z úst. Impové se lekli. Vyděšeně popadli, co zbylo z roztrhané
kozy, a táhli to směrem k puklině. Co možná nejrychleji dostali mršinu do jámy a hned nato zmizeli za ní. Poslední z nich krátce a zvědavě na člověka pohlédl a rovněž zmizel v hlubinách země.
Země se nad nimi doslova zavřela a během chvilky nezůstala po puklině ani stopa.
Oživlí mrtví. Prokletá zbroj. Démoni z podsvětí. Norrec už byl svědkem spousty magických jevů, v minulosti slyšel zkazky o temných zrůdách, ale nic z toho ho nemohlo dostatečně připravit na všechno to, co se událo od chvíle, kdy vstoupili do hrobky. Přál si, aby mohl vrátit čas, aby se mohl znovu rozhodnout. Odejít dříve, než mrtví strážci povstanou a jeho přátelé zemřou. Ale věděl, že jediná věc, která možná je v jeho silách, je sundat ze sebe tu zatracenou zbroj.
Potřeboval si odpočinout. Putování bylo vyčerpávající a s plným žaludkem touha jít dál zcela zmizela. Alespoň prozatím. Asi bude lepší se teď trochu prospat a pokračovat odpočatý. Snad se mu i mysl trochu rozjasní a on přijde na nějaký dosud neznámý způsob, jak se z toho všeho dostat.
Norrec se natáhl na zem. Po tolika letech na bitevním poli bylo jakékoli místo stejně dobré jako postel. Ve zbroji to bude poněkud nepohodlné, ale v porovnání s ostatními událostmi to nebude tak hrozné.
"Co, k čertu"
Ruce a nohy ho přiměly znovu vstát. Norrec se pokusil sednout, ale žádná část těla od krku dolů ho neposlouchala. Ruce se spustily podél těla, jako by mu někdo přeťal všechny svaly. Levá noha vykročila vpřed následována pravou.
"Ty parchante, já nemůžu jít dál! Potřebuji si odpočinout!"
Zbroj nabrala na tempu. Levá, pravá. Levá, pravá. "Hodinu! Maximálně dvě! Víc nechci!"
Ta slova se však prázdně odrazila od okolních hor a kopců. Levá, pravá. Ať už se to zoufalému vojákovi líbilo, či ne, pokračoval v cestě.
Ale kam?