Pokračovanie 3 kapitoly...
* * *
To se nikdy nemělo stát, pomyslela si nervózní Kara. Nechť je Rathma se mnou, to se nikdy nemělo stát.
Smaragdová koule, kterou před chvílí vyčarovala, aby lépe viděla, vrhala na celý výjev neklidné světlo. Již tak byla velmi bledá, ale nyní se jí barva z obličeje vytratila úplně. Kara si přes sebe přehodila černý plášť a chvíli si vychutnávala pocit tepla. Stříbrné, trochu šikmé oči se zahleděly z pod hustých řas na scénu, kterou by si její mistr nedokázal představit ani v těch nejčernějších snech. Hrobka je navždy skryta, vždy tvrdil. Tam, kde elementární magie vizjerejů zklamala, naše schopnosti zvítězí.
Ale teď to vypadalo, že její důvěru zklamali jak spíše materialističtí Vizjereiové, tak pragmatičtí následovníci Rathmy. To, co chtěli navždy ukrýt před zraky člověka, nejenom že bylo objeveno, ale dokonce ukradeno.
Nebo v tom bylo něco víc? Jak mocní mohli ti, co vnikli do hrobky, být, že se zbavili nemrtvých strážců a ještě zlomili všechna ochranná zakletí?
Ne zase tak silní, když dva z nich tak brutálně zahynuli. Černě oděná čarodějka přešla k nejbližšímu tělu tak ladně, že to vypadalo, jako by spíše klouzala po podlaze. Kara se nahnula nad mrtvolu, odhrnula si z čela dlouhé havraní vlasy a prozkoumala ostatky.
Šlachovitý muž, válečný veterán se spoustou jizev z boje. Asi z nějaké vzdálené země na západě. Nebyl ani trochu pohledný, určitě ani dřív, než mu někdo zkroutil hlavu dozadu a téměř utrhl ruku. Rána dýkou, která vypadala jako jeho vlastní a zůstala vězet v hrudi, už byla jistě zbytečná. Jaké stvoření ho ale zabilo, nemohla ani necromancerka říct, alespoň zatím. Široká rána na hrudi krvácela, ale ne tolik, jak by za normálních okolností měla. Ale proč rozřezávat obět, když má zlomený vaz?
Tiše jako smrt přešla štíhlá, ale pěkně stavěná mladá žena k druhému tělu. Tohoto muže okamžitě identifikovala jako Vizjereie, což ji vlastně ani nepřekvapilo. Pořád se do všeho pletli, pořád hledali způsob, jak být lepší než ostatní. To z nich dělalo velmi nedůvěryhodné společníky. Kdyby nebylo jich, nic z tady toho by se nikdy nestalo. Bartuc a jeho bratr se vydali na cestu vizjereiské magie, a hlavně se naprosto lehkomyslně zajímali o využití démonů k vytváření daleko náročnějších kouzel. V tomhle byl mistr zejména Bartuc, ale neustalý kontakt s temnými silami naprosto zvrátil jeho myšlení, takhle nakonec uvěřil, že démoni a on mohou být spojenci. Oni na oplátku dál živili zlo rostoucí v něm.
A přestože Horazon a jemu věrní čarodějové zabili Bartuca a porazili jeho démonické hostitele, zjistili, že je nemožné zničit vojevůdcovo tělo. Zbroj, o které se vědělo, že je v ní ukryta spousta temných zakletí, nadále plnila svou funkci a chránila pána i ve smrti. Pouze skutečnost, že se Bartucovi nepodařilo chránit si dostatečně krk, dovolila jeho nepřátelům setnout mu hlavu.
S hlavou a torzem těla, které dokonce nemohli ani spálit, přišli Vizjereiové za lidmi, mezi kterými později vyrostla i Kara. V hluboké džungli našli samotářské vyznavače magie, která balancovala mezi životem a smrtí, magie, podle které se tito čarodějové nazývali necromanceři. Společně se tyto dva naprosto rozdílné řády rozhodly zajistit, že Bartucovy ostatky zmizí jednou provždy ze světa společně s jeho prokletou zbrojí.
Kara se dotkla krví zalitého čarodějova krku. Všimla si, s jakou téměř až zvířecí silou a bestiálností byla hlava odtržena od zbytku těla. Na rozdíl od válečníka zemřel čaroděj velice rychle, ale neméně brutálně. Oči vylezlé z důlků byly upřeny přímo na ni a stále odrážely hrůzu z toho, co viděly jako poslední věc na tomto světě. Výraz tváře byl směsicí šoku a zároveň překvapení, jako... jako by ani nemohl uvěřit, kdo byl jeho vrahem.
Ale jak mohla nějaká síla zabít Vizjereie a nechat si utéct ostatní zloděje? Měli prostě štěstí, že dokázali včas zmizet? Kara se zamračila. Když nemrtví byli zničeni, co jiného mohlo vetřelce pronásledovat? Co?
Přála si, aby i ostatní byli s ní, ale to nebylo možné. Potřebovali ji jinde - tady, alespoň to tak vypadalo. Temné síly se objevily v celém Kehjistanu, ale i v Scosglenu. Stoupenci Rathmy byli rozesetí po světě více než kdy jindy.
A ji nechali samotnou, jednu z nejmladších a nejméně zkušených. Pravda, jako většina z těch, kteří následovali Rathmu, byla vychována k nezávislosti téměř od narození, ale teď se ocitla v situaci, na kterou ji žádná škola nedokázala připravit.
Snad... snad by ji tenhle Vizjerei mohl prozradit něco z toho, co se tu stalo.
Kara vytáhla zpoza pasu jemně vypadající, ale jistě velmi pevnou dýku. Čepel byla vytvarována do tvaru plazícího se hada. Jak čepel, tak rukojeť byly vyřezány z nejčistší slonoviny, což ale neznamenalo, že by zbraň byla nějak křehká. Kara by ochotně zkřížila sněhobílé ostří s jakýmkoli jiným, vědoma si toho, že zakletí, která do dýky vložila, ji dělají pevnější a přesnější, než je většina běžných zbraní.
Naprosto bez emocí se necromancerka dotkla okraje zkrvaveného krku Vizjereje. Otočila dýkou tak, až byla špička celá pokryta krví. Potom s dýkou rukojetí dolů vyslovila kouzlo.
Rudá špička slonovinové čepele jasně zazářila. Kara vyslovila několik dalších slov a ještě více se soustředila. Krvavé skvrny se začaly měnit - zvětšovat se. Pohybovaly se jako živé - nebo jako by si na život vzpomínaly.
Kara, které učitelé říkali Nightshadow, převrátila dýku a zabodla ji do podlahy.
Čepel se z poloviny zaryla do země, jako by ji kamenná dlažba nedokázala vzdorovat. Rychle ustoupila a sledovala, jak slonovinovou dýku obklopují kapky krve, které se rychle spojovaly a nakonec vytvořily tvar podobný lidské postavě jen o málo větší než samotná zbraň.
Necromancerka nakreslila do vzduchu několik znaků a vyslovila druhou a závěrečnou část zaklínadla.
Ve výbuchu rudého světla se na místě, kde byla zabodnuta dýka, zmaterializovala lidská postava v životní velikosti. Od hlavy k patě krvavě rudá, zírala na ni prázdnýma očima. Na sobě měla oblečení vizjereiského čaroděje, stejné oblečení jako tělo ležící za ní.
Kara zvědavě pohlédla na přízrak téměř totožný s mrtvým čarodějem. Tohle dělala dosud jen jednou za daleko příznivějších okolností. To, co stálo před ní, by většina smrtelníků nazvala duchem, ale měli by pravdu jen částečně. Tím že použila krev oběti, nesl přízrak znaky mrtvého vzoru, ale vytvořit kompletní verzi skutečného nemrtvého by vyžadovalo daleko víc času a úsilí a Kara musela spěchat. Tenhle přízrak jí bude stačit, aby se dozvěděla odpovědi na své otázky.
"Tvé jméno!" rozkázala.
Ústa se pohnala, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Odpověď se však zformovala v její mysli.
Fauztin... "Co se tu stalo?"
Přízrak zíral. ale neodpověděl. Kara si vynadala do hlupáků, když si uvědomila, že fantom umí odpovídat jen na jednoduché otázky. Zhluboka se nadechla a zeptala se znovu: "To ty jsi zabil nemrtvé?"
Některé...
"Kdo zabil ostatní?" Váhání, potom... Norrec.
Norrec? To jméno jí nic neříkalo. "Vizjerei? Čaroděj?" K jejímu úžasu přízrak zavrtěl krvavou hlavou. Norrec... Vizharan.
Znovu to jméno. Druhá část, Vizharan, znamenalo ve starém jazyce hudebník Vizjereiů, ale to ji moc nepomohlo. Tohle nikam nevedlo. Přešla k jinému, důležitějšímu tématu. "Vzal tenhle Norrec zbroj z pódia?"
Přízrak znovu neznatelně zavrtěl hlavou. Kara se zamračila. Nevzpomínala si, že by se o něčem podobném učila. Možná vyvolání fantoma Vizjereie bylo trochu jiné. Další otázku formulovala velmi opatrně. Vzhledem k omezeným možnostem přízraku tu mohla strávit celý den a noc a nedozvědět se nic, co by pro ni mělo nějaký význam. Kara musela...
Z chodby za ní se ozval zvuk.
Mladá necromancerka se otočila. Na kratičkou chvíli měla pocit, že se hluboko ve tmě něco mihlo, ale zmizelo to tak rychle, že si Kara nebyla jistá, jestli se jí to nezdálo. Mohla to být jen světluška nebo nějaký větší hmyz, ale...
Opatrně došla na začátek tunelu a zkoumala tmu před sebou. Nešla příliš neopatrně a přímo do hlavní síně? Mohl se tenhle Norrec schovávat v postraních chodbách a číhat na další odvážlivce?
Absurdní, ale Kara opravdu něco slyšela. Tím si byla jistá.
A onen okamžik to zaslechla znovu, tentokrát daleko hlouběji v tunelu.
Kara vyčarovala další smaragdovou kouli, kterou okamžitě poslala do kamenného průchodu. Pak jí následovala, pár kroků za ní, snažíc se v chabém světle rozeznat cokoliv podezřelého.
Žádná stopa po nějakém vetřelci, ale Kara nemohla riskovat. Kdokoliv, kdo byl schopen tak snadno zabít Vizjereie, byl smrtelnou hrozbou i pro ni. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál do temnoty...
...a potom ztuhla. Nejraději by si nafackovala za svou neopatrnost. Nechala drahocennou dýku v síni a bez ní se neodvážila postavit žádnému nepříteli. Nejen že jí poskytovala ochranu před fyzickým i magickým útokem, ale tím, že jí nechala jen tak ležet, riskovala, že by jí nepřítel mohl najít.
Rychle se otočila a zamířila zpátky do síně, v hlavě už připravené kouzlo na odčarování přízraku. Přízrak však zmizel. Udělala ještě jeden krok, než si uvědomila další hroznou skutečnost. S přízrakem zmizela i její nepostradatelná dýka. To však nebyl důvod, proč zůstala stát jako přikovaná, nevěřícně se rozhlížejíc po síni.
Obě těla, vojákovo i Fauztinovo, zmizela také.