close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
NIE KAŽDÝ ĎEŇ SVIETI SLNKO, ALE JA BUDEM ŽIŤ TAK, ABY SOM VEDELA, ŽE ZA MRAKMi JE TA HVIEZDA STÁLE...

Diablo I. - Dědictví krve kapitola 4 1/2

6. října 2009 v 17:52 | Jan Netolička, autor českého překladu |  Richard A. Knaak - Diablo

Čtyři

Písečná zmije se hbitě pohybovala po přesýpajících se pouštních dunách. Jen neustálý pohyb byl zárukou toho, že ji žhavý písek nespálí. Lov dnes nestál za nic, ale jak slunce stoupalo na obloze, nadešel čas, aby vyhledala dočasný úkryt. Až slunce trochu klesne, bude moci znovu vyrazit a snad se jí podaří polapit myš nebo alespoň brouka. Na poušti se bez jídla dlouho přežít nedalo.
Z posledních sil se had snažil dostat přes dunu a již jen minuty ho dělily od chladného stínu. Jakmile bude za touto poslední překážkou, bude v bezpečí.
Písek pod ním najednou doslova vybuchl.

Více než třicet centimetrů dlouhá kusadla pevně sevřela plaza uprostřed těla. Had se zoufale snažil vykroutit. Z písku se vynořila celá odporná hlava a hned za ní pár tenkých nohou.
Had se nevzdával a snažil se se syčením využít síly svého jedu a uštknout obludného útočníka. Jeho zuby však nebyly schopné proniknout chitinovým krunýřem obrovského členovce.
Jedna z nohou přišlápla hada za zadní část k zemi. Predátor stiskl kusadla a zároveň škubl svou broučí hlavou.
Přední část plaza spadla na zem zmítající se v křečích. Z hlavy stále ještě vycházel hrozivý sykot.
Černočervený hmyz se odvážil vylézt z úkrytu celý, aby mohl odtáhnout svou kořist na místo, kde si ji bude moci v klidu vychutnat. Hmyzí predátor, který i s tykadly jistě měřil přes dva metry, opatrně strčil do již nehybné zadní hadovy poloviny.
Celou příšeru najednou zahalil stín. Bleskurychle se otočila a plivla na vetřelce.
Jed se rozstříkl po poněkud otrhané hedvábné róbě a ihned ji začal rozežírat. Postarší muž s bradkou a orlím nosem sklonil hlavu a potom mávl rukou přes místo, kde mu jedovatý sliz potřísnil oděv. Jakmile tak učinil, kyselina a škody, které už stačila způsobit, zcela zmizely.
Temně modré oči se upřely na troufalého tvora.
Z krunýře se vyvalil kouř. Hrozný hmyz vydal pisklavý zvuk, tenké nožky se roztřásly, podlomily a robustní tělo těžce dopadlo na zem. Pokusil se zvednout, ale tělo už ho neposlouchalo. Části obludného těla se začaly roztékat, jako by to stvoření nebylo z masa a pevného krunýře, ale spíše z řídkého vosku, který se rychle na slunci taví.
Za příšerného skřeku se členovec změnil v rozteklou hmotu. Čelisti, které ještě před chvílí rozdrtily hada, se změnily v kaluž černé tekutiny, která se rychle vpíjela do horkého písku. Vřískot umírající zrůdy konečně ustal a postava v omšelé róbě klidně přihlížela, jak poslední zbytky nebezpečného predátora vysychají stejně rychle jako těch několik málo kapek, které každý rok spadnou na tuto vyprahlou zemi. Písečný maggot. Poslední dobou je jich tu až příliš mnoho.
"Tolik zla je tu všude kolem" bručel si pro sebe bělovlasý čaroděj. "Všude je tolik zla, i tady. Musím být opatrný, musím být velmi opatrný."
Prošel kolem znetvořeného hada a zamířil k další duně, ne příliš vzdálené od místa souboje. Když se stařec přiblížil, duna se náhle zvedla a vytvořila průchod, který vypadal, že vede přímo do podzemí.
Temně modré oči ještě jednou pohlédly do nehostinné krajiny. Starý muž se otřásl.
"Tolik zla... musím být opatrný."
Vstoupil do průchodu a duna ho pohltila. Písek se okamžitě začal sypat přes místo, kde ještě před chvílí starý muž procházel, a za několik okamžiků nebylo po žádném otvoru ani stopy.
Poušť se vrátila do normálu, vítr dál přesýpal horký písek a ten brzy přikryl i dva nové obyvatele nekonečného vyprahlého pohřebiště, hada i písečného maggota.
Hory už ležely daleko za ním, ačkoli Norrec si vybavoval jen z části, jak se dostal tak daleko. V jednom okamžiku vyčerpáním omdlel, ale zbroj ho evidentně nesla dál. Přes skutečnost, že nemusel vynaložit žádné úsilí, aby stále kráčel, cítil, jak mu únavou praská každý sval a všechny kosti jako by měl zlámané. Rty rozpraskané od větru a tělo zalité potem. Norrec toužil dostat se z prokleté zbroje, ale bylo mu jasné, jak beznadějný je to sen. Zbroj si s ním dělala. co chtěla.
Nyní stál na vrcholku kopce a díval se na první známku civilizace po několika dnech - na hostinec, který vypadal, že by se v něm daleko lépe cítili lupiči a nájemní vrazi než čestní válečníci. Ale den se chýlil ke konci a Norrec ztrácel poslední síly a brnění si asi uvědomilo, že musí vzít v potaz nedostatky lidského těla.
Aniž by sám chtěl, vykročil směrem k budově. Z polorozpadlých stájí se ozývalo řehtání koní, kterým se takový přístřešek také nezamlouval. Norrec se přistihl, že touží po tom, mít v ruce svůj meč. Zbroj nepovažovala za nutné přibrat ho s sebou, když vyšla z hrobky.
Těsně před tím, než došel ke dveřím, se mu podlomila kolena. Norrec se rychle chytil zábradlí a zároveň si uvědomil, že Bartucovo prokleté brnění mu na chvíli dalo svobodu pohybu. Jistě pro to, aby Norrecův pohyb nepůsobil nepřirozeně.
Hlad a žízeň byly silnější než hrdost a voják rozrazil dveře. Několik špinavých tváří na něj nevlídně pohlédlo. Lidé, kterým patřily, byli směsicí východních ras stejně jako těch z druhé strany Twin Seas. Všichni čtyři byli Mongrelové, a přestože proti němu žádný z nich nemohl nic mít, nevypadali jako lidé, vedle kterých by si chtěl sednout.
Typické místo, kde si musíš dávat bacha i na servírku, jak by to určitě okomentoval Sadun. Jasně, Tryst by si klidně sedl vedle kohokoli, kdo by mu koupil drink, ale Sadun byl mrtev.
"Zavři dveře nebo vypadni!" zachrchlal ten, který seděl nejblíže.
Norrec poslechl. Nestál o žádný konflikt. Přinutil se, aby vypadal, jako že právě přicválal na koni a snažil se držet hlavu hrdě zvednutou, když procházel lokálem. Jeho tělo úpělo při každém pohybu, ale nikdo z těchhle by to neměl poznat. Norrec předpokládal, že před těmito muži stačí dát najevo sebemenší slabost, aby toho dokázali využít.
Došel až k tomu, kterého považoval ze hostinského, k robustnímu člověku nahánějícímu strach daleko víc než jeho zákazníci, kteří stáli u omšelého poškrábaného barového pultu. Z kulaté tváře na něj hleděla malá živá očka a ze špinavé čepice trčel chomáč mastných hnědých vlasů. Když Norrec vstoupil, zaregistroval zvláštní pach.
Teď konečně přišel na to, odkud se bere. Jeho zdroj stál před ním.
"Co?" Zabručel hostinský a poškrábal se na břichu, které mu lezlo z příliš těsných špinavých kalhot. Košili měl "vyzdobenou" spoustou skvrn a v podpaží byla dokonce roztržená.
"Potřebuju jídlo." Víc než cokoli jiného, a hlavně rychle. "Potřebuju zlatou minci."
Minci. Voják byl zoufalý. Další věc, která zůstala ležet u zkrvavených těl jeho společníků.
Norrecova Ievá ruka najednou vystřelila vpřed a udeřila do pultu tak silně, že hostinský leknutím nadskočil. Muži sedící u stolu se vymrštili a někteří sáhli po zbrani.
Rukavice se stáhla zpět a zanechala na baru starou, ale každopádně pravou minci.
Norrec rychle dodal: "Doufám, že to stačí i na nocleh." Cítil, jak všechny oči v lokále upřeně hledí na minci. Znovu tiše proklel zatracenou zbroj. Když už uměla vykouzlit peníze z ničeho, mohlo to být alespoň něco méně podezřelého než zlato. Znovu zatoužil po tom, aby měl u sebe svůj meč.
"Mám tam vzadu v hrnci ještě nějaký dušený maso." Pohybem hlavy ukázal obr směrem ke kuchyni. "Volnej pokoj je po schodech nahoru, první dveře vpravo." "Najím se tam."
"Jak je libo"
Hostinský na chvíli zmizel v kuchyni a vrátil se s oprýskanou miskou, která obsahovala něco, co páchlo ještě hůř než on sám. Nehledě na to jí však Norrec ochotně přijal. MěI nyní takový hlad, že by snědl i tu kozu, kterou roztrhali impové.
S miskou v ruce se Norrec odebral do pokoje. Jak stoupal po schodech nahoru, slyšel z lokálu tlumené hlasy. Zaťal volnou ruku v pěst. Ta zlatá mince se do mysli mužů sedících dole zjevně vyrazila více, než bylo zdrávo.
Pokoj působil přesně tak ponuře a stísněně, jak žoldák očekával. Temný zaprášený kamrlík s oknem tak špinavým, že nebylo vidět ven. Postel vypadala, že se brzy rozpadne, a prostěradla, kdysi bílá, byla nyní zašedlá a roztrhaná. Jediná olejová lampa osvětlovala maximálně pár desítek centimetrů kolem sebe.
V místnosti nebyl stůl ani židle, takže si Norrec sedl na postel a začal do sebe soukat obsah misky. Jídlo bylo ještě odpornější, než čekal, ale vypadalo, že je alespoň čerstvé.
S plným žaludkem se potřeba spánku stala ještě naléhavější. Norrec se musel přemáhat, aby zůstal vzhůru alespoň tak dlouho, aby dojedl, a v okamžiku, kdy byla miska prázdná, položil jí opatrně na podlahu a ulehl. Kdesi hluboko v mysli mu stále ještě dělali starosti ti dole, ale vyčerpání ho brzy přemohlo.
Jakmile usnul, začal Norrec snít.
Viděl se, jak vydává rozkazy pekelné armádě groteskních monster, jejichž obrazy by svou vlastní představivostí nebyl nikdy schopen vytvořit. Tupá, rozběsněná monstra, všechna toužící po krvi - krvi, kterou jim Norrec byl ochoten dát. Byli to démoni, všichni v jeho moci. Rabovali by pro něj města, vraždili nevinné jeho jménem. Dokonce samotné Peklo uznávalo moc Pána Krve, jeho... Bartuca.
V tu chvíli voják konečně utekl z děsivého snu. Nikdy by se nemohl stát Bartucem! Nikdy by nepřipustil taková zvěrstva, aby si splnil své sny! Nikdy!
Přesto, absolutní moc má své kouzlo.
Norrecova vnitřní bitva se sebou samým byla naštěstí přerušena zvukem, který ho náhle probudil. Oči dokořán otevřené, poslouchal, zda jej uslyší znovu. Nemohl přesně říct, co slyšel. Tichý, spíše neurčitý zvuk, ale přesto jej zaregistroval i ve spánku.
Zaslechl ho znovu, jen stěží slyšitelný šramot zpoza dveří. Zvuk člověka, který se snaží pohybovat velmi pomalu a tiše.
Pravda, byly tam i jiné pokoje, ale ti muži dole Norrecovi nepřipadali natolik slušní, že by schválně našlapovali tak tiše, aby ho nevzbudili. Jistě nebrali ohled na nic a na nikoho. Ta opatrnost spíše naznačovala, že mají za lubem něco jiného, něco, co by se mu nemuselo Iíbit.
Když má takový unavený poutník jednu zlatou minci, určitě jich má víc...
Norrecova ruka sklouzla na místo, kde by za normálních okolností měl meč. Zbytečně. To ho nechávalo zcela závislým na samotné zbroji. Nedalo se říct, že by ho to uklidňovalo. Co když se jeden z těch lupičů zbroji bude zamlouvat víc než on a sama mu odkryje místo pro přesnou ránu...
Vrzání podlahy ustalo.
Norrec se zvedl, jak jen mohl nejtišeji.
Dva muži s noži v ruce vyrazili dveře, vtrhli dovnitř a okamžitě zaútočili na postavu před sebou. Zpoza těch dvou se vynořil třetí lotr mávající krátkým zakřiveným mečem. Každý z útočníků se vyrovnal žoldákovi výškou i sílou, a navíc měli výhodu v tom, že ho odřízli od dveří v místnosti s oknem příliš malým, aby se jim dalo uniknout.
Pozvedl pěst, připraven nedat svou kůži lacino...
A pěst najednou třímala dlouhý černě zbarvený meč se zubatým ostřím. Norrecova ruka s mečem švihla tak rychle, že on i jeho protivník jen překvapeně zírali.
Čepel se zakousla do útočníka. Roztrhla maso a šlachy bez znatelného zpomalení pohybu. Na lupičově hrudi se jakoby kouzlem otevřela široká rána, ze které proudem vytékala krev. Oběť si snad ani neuvědomila, že byla zabita.
Druzí dva útočníci byli evidentně zaskočeni obratem událostí. Ten s dýkou se pokusil couvnout, ale jeho partner se tlačil vpřed odhodlán změřit síly. Norrec ho chtěl varovat, ale to už se jejich zbraně srazily.
Jednou, dvakrát - to bylo vše, co zbroj protivníkovi dovolila. V okamžiku, kdy se vetřelec napřáhl k třetí ráně, Norrecova ruka se prudce zatočila v zápěstí. Černá čepel se roztočila šílenou rychlostí.
Druhý padouch se zapotácel, jeho tělesné tekutiny vytryskly z hluboké rány sahající od krku až k pasu. Upustil meč v zoufalé snaze zabránit nevyhnutelnému.
Jakoby netrpělivá, vylétla Norrecova ruka znovu, aby dokončila dílo.
Hlava jeho nepřítele spadla na zem a odkutálela se do kouta dřív, než se zbytek těla zhroutil.
"Bohové" vyšlo žoldákovi z úst. Byl vycvičen, aby bojoval, ne vraždil.
Poslední z útočníků rychle zamířil ke dveřím, vědom si svých šancí. Norrec ho chtěl nechat jít, nestál a další krveprolití, ale zbroj rozhodla jinak. Přeskočila mrtvá těla a jala se uprchlíka stíhat.
Na konci schodů se poslední z trojice srazil s hostinským, který se vydal zjistit, proč jeho přátelé neuspěli. Oba muži se podívali nahoru, kde stála karmínově rudá postava s černým mečem, který teď hořel jasným plamenem. Hostinský tasil ohromný dlouhý meč. Zbraň byla tak obrovská, že Norrec na chvíli zapochyboval jestli zbroj nepřecenila svou nezranitelnost. Druhý muž se pokusil zmizet, ale pátý vyvrhel, který se nečekaně objevil za hostinským, jej zatlačil zpět.
Pokud čekali, že se s ním utkají na schodech, šeredně se mýlili. Norrec proletěl nohama napřed doprostřed trojice. Překvapeným výrazům útočníků se mohl rovnat jen jeho vlastní. Dvěma z nich se podařilo na poslední chvíli uskočit, ale ten, který přežil předešlou bitvu v pokoji, byl příliš vyděšen, než aby dokázal včas zareagovat.
Prokletá zbraň s ním udělala krátký proces. Čepel ho proklála, vyšla ven na druhé straně a ihned zase tělo opustila.
"John prohrál" zařval hostinský. "Jeho pravá!"
Druhý šermíř poslechl. Norrec přesně věděl, co mají v plánu. Útok ze dvou stran. Jednomu z nich by se jistě podařilo ho zasáhnout, asi hostinskému, jehož zbraň byla dvakrát tak dlouhá než černá planoucí čepel.
"Teď!" Oba muži udeřili najednou, jeden mířil na Norrecův krk, druhý na nohy, kde toho zbroj odkrývala více. Tihle dva spolu jistě bojovali už někdy dřív, stejně jako Norrec se Sadunem a Fauztinem. Kdyby byl na ně sám, neměl by šanci. Ale Bartucova zbroj bojovala za něj s rychlostí a přesností kterou žádný člověk nebyl schopen. Nejen že odvrátila výpad těžkého meče hostinského, ale stihla zablokovat i úder druhého útočníka a plynule přešla do výpadu, takže vrah klesl s probodnutým hrdlem.
Hostinský, nyní osamocen, začal rychle couvat ke dveřím. Zbroj přinutila Norreca vykročit za ním ale nespěchala.
Hromotluk rozrazil dveře a zmizel ve tmě. Norrec čekal, že ho zbroj bude pronásledovat, ale místo toho se otočil a šel k jednomu z těl. Když žoldák poklekl u mrtvoly, černý meč se rozplynul a on měl obě ruce znovu volné.
Ke své hrůze zjistil, že vnořil jeden prst do smrtelné rány a celý od krve jej znovu vytáhl. Potom nakreslil na dřevěnou podlahu nějaký znak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama