Pokračovanie kapitoly 4 ...
"Heyal tokarist" vyřkla jeho ústa. "Heyni grendebt" Zbroj couvla a z krvavého symbolu vyšel oblak zeleného kouře, který rychle měnil tvar na ruce, nohy - ocas a křídla. Tvor připomínal plaza se spoustou očí, které se s opovržením rozhlížely kolem, dokud démon neuviděl toho, kdo jej vyvolal.
"Missssstřřrřrřee..." zasyčel. Obrovské oči se poněkud přiblížily. "Missssstřřřree?"
"Heskar, grendelt Herkar,"
Démon přikývl. Beze slova vyrazil k otevřeným dveřím. Norrec z dálky uslyšel dusot prchajících koní.
"Heskar." dožadovala se znovu jeho ústa.
Stvůra přidala na tempu a vyběhla ven. Na prahu roztáhla křídla a zmizela ve tmě.
Norrec nemusel hádat kam a proč. Vydala se lovit na Bartucův příkaz.
"Nedělej to," zašeptal, jistý si tím, že ho vojevůdcův duch ve zbroji musí slyšet. "Nech ho jít!"
Zbroj se otočila zpět k mrtvému tělu. "Sakra! Nech ho! Nestojí ti za to!"
Jakékoli prosby byly zbytečné. Byl přinucen znovu se ohnout k mrtvole. Ruka, která se prve dotkla rány, se nyní vnořila do masa a vnitřností celá, takže krev stékala z dlaně dál na paži.
Z venku se ozval nervy drásající výkřik, zesílil a potom náhle utichl.
V Norrecově druhé ruce se objevila nová zbraň, tentokrát jantarová dýka s na konci rozdvojeným ostřím.
Zvuk pleskajících křídel ho upozornil na to, že se démon vrátil, ale Norrec nemohl otočit hlavou, aby se přesvědčil. Slyšel hluboké oddychování a dokonce i šustění skládaných blanitých křídel.
"Vestu veraki..." Dýka se pohnula směrem ke krku mrtvého. "Nestu veraktu."
Žoldák zavřel oči a modlil se. Vzpomínky na smrt přátel mu dávaly tušit, co se stane. Netoužil po tom vidět to znovu. Kdyby mohl, utekl by.
"Ceslu hanti.."
Ale nemohl dělat nic. Jen se pokoušet zachovat si příčetnost a duši.
"Veslu hantiri..."
Dýka se vnořila do krku mrtvého zabijáka.
* * *
Generál Augustus Malevolyn vstal z haldy polštářů a nechal Galeonu snít. Neslyšně na sebe hodil nejzákladnější kusy oděvu a vyšel ze stanu.
Dva vojáci na hlídce se s očima upřenýma přímo před sebe postavili do pozoru. Malevolyn jim ledabyle pokynul a pokračoval.
Na západě se rozprostíral les stanů, jediného domova generálových oddaných vojáků. Přestože byl šlechtic, nepatřila mu žádná půda. Podařilo se mu však shromáždit sílu, které se v Západních královstvích nemohla žádná rovnat. Za úplatu sloužil kterémukoli vládci a pomalu dával dohromady peníze, které potřeboval ke splnění svých snů. Nyní se však zapřísahal, že už nikdy nebude nikomu sloužit, že jednoho dne se Augustus Malevolyn stane pánem většího území než kdokoli před ním.
Generál stočil zrak k jihu, kde se rozkládala rozlehlá poušť Aranoch. Už nějakou dobu se cítil přitahován tím směrem. A to přitahován i něčím jiným než bohatým, rušným městem Lut Gholeinem, kleté leželo několik dní cesty přes poušť. Lut Gholein, přestože ležel na okraji pouště, ležel také na břehu Twin Seas. Díky tomu a také díky malému kousku úrodné půdy, na které stálo tohle malé městské království, neuvěřitelně prosperovalo. Už několikrát se rádoby dobyvatelé pokoušeli přisvojit si jeho bohatství, ale všechny pokusy o dobytí města skončily naprostou katastrofou pro nájezdníky. Lut Gholein byl velmi dobře střežen, a navíc na něm bylo cosi magického. Jako by ještě něco jiného město hlídalo.
A to něco právě generála trápilo. Nějak to mělo cosi společného s jeho touhou zmocnil se Bartucova dědictví. Malevolyn se přistihl, že už vlastně nemyslí na nic jiného. "Brzy" zašeptal sám k sobě. "Brzy..."
"A co s tímto dědictvím budeš dělat?" vkradla se mu najednou do hlavy myšlenka. "Hrát si na Bartuca? Opakovat jeho vítězství, ale i prohry?"
"Ne..." to neudělá. Nehledě na všechnu sílu, na moc, kterou měl nad všemi démony, udělal Bartuc jednu chybu, kterou on nezopakuje. Bartuc nebyl voják. Proslulý Pán Krve byl ze všeho nejvíce čarodějem. Čarodějové byli užiteční, jako třeba Galeona, ale byli velice nestálí a příliš zahleděni do svého umění. Skutečný vojevůdce musel být schopen plně se soustředit na bitevní pole, postupy vojáků a náhlé změny. To byl také důvod, proč Augustus Malevolyn nebyl schopen dosáhnout skutečných úspěchů na poli magie. Jeho vášní byla vojenská kariéra.
Ale se spojením s Bartucovou magií, můžeš být víc než on. Dokonalé spojení skutečného generála a čaroděje můžeš být víc, než byl Bartuc, můžeš ho zastínit ...
"Ano... ano..." Generál si představil sám sebe navždy vyrytého v myslích těch, kteří se teprve narodí. Generál Augustus Malevolyn, vládce celého světa!
Samotní démoni se budou klanět na příkaz Pána Démonů. Ano, se zbrojí přijde i schopnost ovládat je.
Sny, které měl, když si poprvé nasadil helmici, to dávaly jasně najevo. Spojí helmu se zbrojí a všechna zakletí v nich ukrytá ti dají tu moc.
Zbroj... Zamračil se. Potřeboval tu zbroj! A zatím jí měl nějaký šašek.
Malevolyn ho najde, najde toho opovážlivého hlupáka a kousek po kousku z něj zbroj sloupne. Pak ho odmění tím, že bude mít tu čest zemřít jako první rukou nového Pána Krve.
Ano, musí to být smrt, kterou si lidi budou pamatovat. Augustus Malevolyn kráčel dál a snil o své slávě, o temné síle, kterou bude brzy vládat. Ale i když snil, nepřestával sledovat celý tábor, protože dobrý velitel si vždy musel být jistý, že se mezi jeho muži nešíří zahálka nebo poraženecká nálada. Celé říše prohrávaly války kvůli přehlédnutí podobných maličkostí.
Malevolyn si všímal pečlivosti, s jakou jeho muži plnili úkoly, ale nevšiml si už stínu, který nebyl způsoben mihotavým světlem loučí. Ani si nevšiml, že ten stín již delší dobu stojí za ním a šeptá myšlenky, o kterých si myslel, že jsou jeho vlastní.
Jeho vlastní sny.
Stín démona Xazaxe se přesunul ke stanu čarodějky Galeony s pocitem uspokojení z dobře vykonané práce. Tenhle člověk nabízel celkem zajímavé možnosti, které bude dál zkoumat. Už dávno ho napadlo, že Bartucova zbroj asi nikdy nepřijme démona za svého pána. Pán Krve se sice spolčil se samotným Peklem, ale zároveň nikdy nevěřil nikomu kromě sebe. Ne, jestli Bartucův duch žil dál v jeho zbroji, bude vyžadovat nějakého snadno ovladatelného člověka. I když těla smrtelníků jsou tak slabá a zranitelná.
Generál toužil po tom stát se vojevůdcem. To se Xazaxovi hodilo. Čarodějka měla své výhody, ale následník krvavého Bartuca - Xazaxův pán Belial, svého oddaného sluhu odmění daleko více za někoho, jako je generál. Nejen že se válka v Pekle proti Azmodanovi nevyvíjela poslední dobou dobře, ale objevily se znepokojující zprávy, že jednomu z Pekelných mocností, Diablu, se podařilo uniknout ze zajetí ve světě smrtelníků. Jestli tomu tak skutečně bylo, mohl by se pokusit osvobodit své bratry Baala a Mefista a znovu převzít vládu nad Peklem místo Beliala a Azmodana. Trojice by neměla slitování s démony, kteří tak oddaně sloužili novým samozvaným vládcům Pekla. Kdyby Belial padnul, stejně by se vedlo i Xazaxovi...
"Co jsi tam dělal?"
Stín se zastavil přímo ve vchodu do čarodějčina stanu. "Tenhle mnoho má úkolů a na tvé nemůže vždy přispěchat zavolání, lidská Galeono..." Vydal ze sebe praskavý zvuk, jako nějaký písečný maggot, který právě drtí svou oběť v klepetech. "Mimo to, spala jsi..."
"Ne tak hluboce, abych necítila tvá kouzla. Slíbil jsi, že tady nebudeš čarovat! Augustus není úplný hlupák, mohl by si všimnout, že se tady děje něco za jeho zády!"
"Toho bát nemusíš se, tenhle slibuje." "Ptám se znovu, démone! Co jsi tam dělal?"
"Helmici nepatrně studoval," lhal Xazax a přesunoval se pomalu do odlehlé části stanu. "Blázna toho hledal, který ji na sobě nosí, nezná..."
Její vztek se změnil v zájem. "A zjistil jsi, kde je? Kdybych mohla Malevolynovi povědět víc..."
Démon se zasmál. Znělo to jako rozzuřená včela chycená pod sklenicí. "Proč, když dohodu my máme, že nikdy zbroj nebude jeho?"
"Protože stále má tu helmici hlupáku, a dokud nenajdeme zbroj, potřebujeme Augusta kvůli jeho spojení s ní!
"Pravda," přiznal démon. "Spojení jeho hluboká jsou se zbrojí... tenhle by do krve hluboké řekl."
Poněkud zaklonila hlavu a odhodila dlouhé vlasy dozadu. Xazax už dávno věděl, že to dělá, když je rozčilená. "A to zase myslíš jak?"
Stín raději odpověděl hned: "Tenhle se jen o vtip pokusit chtěl čarodějko. Jen žert. O věcech Bartuca se týkajících mluvíme, nebo ne?"
"Démon se smyslem pro humor." Galeona nevypadala nadšeně. "Dobrá, žerty nechám na tobě, Ty nech na mně Malevolyna"
"Tenhle by místo tvé v lůžku generálova nechtěl..." Čarodějka na něj ostře pohlédla a vyšla ze stanu. Xazax věděl, že se pokusí najít Malevolyna a bude se snažit utužit vliv, který nad ním má. Démon si byl vědom jejích schopností, ale i tak si byl jistý, že by případnou bitvu s čarodějkou vyhrál. Koneckonců, byla to jen smrtelná žena, a ne jeden z těch prokletých andělů. To už by mohl být problém. Andělé byli lstiví, vždy se někde skrývali a používali všemožné triky, místo aby se svým nepřátelům postavili přímo.
Démonův stín se stáhnul a rozplynul se v nejtmavším koutě stanu. Zatím se žádný anděl neobjevil, ale Xazax musel zůstat opatrný. Kdyby přece, démon by ho rychle sevřel ve spárech a trhal by mu křídla a končetiny, hezky jednu po druhé, a poslouchal by krásný zvuk jeho nářků.
"Pojďte, odvážíte-li se, andělé, ke mně," zašeptal do tmy. "Tenhle s náručí vás přivítá otevřenou... a zuby a spáry také!
Matné světlo olejové lampy najednou zamířilo a krátce
osvítilo celý Galeonin stan daleko více než obyčejně. V tom náhlém světle démonův stín vyděšeně zasyčel. Na chvíli bylo možno zahlédnout jeho smaragdově mdlé hmyzoidní tělo, které se však hned opět ztratilo ve tmě.
Xazax se zlověstně zasmál, vděčný, že si Galeona nevšimla jeho reakce. Olejové lampy často bezdůvodně na chvíli zaplály poněkud víc. Nicméně se Xazax pro jistotu schoulil ještě hlouběji do pohodlného stínu, kde mohl nerušeně spřádat své plány. Tam mohl nepozorovaně využít svou moc, aby našel člověka, který nese Bartucovu zbroj.
Tam bude moct dávat lepší pozor na zbabělé anděly.