
Pět
Těžké bouřkové mraky způsobily, že den se téměř změnil v tmavou noc, ale Norrec si toho skoro nevšiml. Stále měl před očima hrozné události z předešlého večera a nemohl se vyrovnat se svým podílem na celé tragédii. Sadun a Fauztin nebyli jediní, kdo v posledních hodinách zahynul jeho rukou, ale ti ostatní si smrt zasloužili za zločiny, které spáchali. Obzvláště hostinský těžce pykal za své hříchy ještě po smrti, když si vyvolaný démon dopřával odměnu za vynaloženou námahu. Norrec byl jen vděčný, že pekelné stvoření zmizelo z tohoto světa krátce nato.
To ovšem neznamenalo, že by Norrecovi podařilo zbavit se následků krvavých činů prokletého brnění. Když se na sebe zoufalý voják podíval, všude viděl větší či menší krvavé skvrny. A co hůř, každou sekundu si uvědomoval, že stejné skvrny má i na tváři, přes veškerou snahu je setřít. Zbroj byla velice pečlivá v tom, co dělala.
A tak, zatímco v nitru bojoval s čím dál větším množstvím odporných vzpomínek, byl nucen kráčet dál na západ. Znovu zahřměl hrom a zadul vítr, ale brnění se nezastavilo. Norrec nepochyboval, že bude kráčet dál, i když vypukne bouře.
Snad jen jedna věc mu nepatrně ulehčila současnou situaci. Starý zaprášený cestovní plášť, který našel na věšáku v hostinci. Vsadil by se, že patřil zlodějskému hostinskému, ale Norrec se snažil na to nemyslet. Plášť zakrýval téměř celé brnění a poskytoval mu alespoň částečnou ochrano, pokud by začalo pršet. Hodně malá útěcha, ale byl za ní vděčný.
Čím dál se dostával na západ, tím víc se krajina měnila. Hory ustupovaly kopcům a i ty postupně mizely a nyní kráčel téměř po rovině. Jak klesla nadmořská výška, oteplilo se. Porost kolem již hodně připomínal džungli, jaké tvořily většinu krajiny na jihu.
Norrec také poprvé ucítil vůni moře. Na základě toho, co si pamatoval z map, které s sebou se svými společníky nesli, si byl jistý, že severní výběžek Twin Seas nemůže být daleko před ním. Norrec původně doufal, že se mu podaří dostat se na jihozápad a vyhledat pomoc u nějakého Vizjereie, ale tušil, že zbroj má jiné plány. Na chvíli ho přepadl strach, že by se mohla pokusit projít po mořském dně a vtáhnout Norreca do temných hlubin, ale až do této chvíle se ho Bartucovo brnění snažilo udržet při životě, když už ne v pohodlí. Evidentně ho potřebovalo živého, aby mohlo dosáhnout svého záhadného cíle.
A potom?
Vítr nabíral na síle, nyní už téměř srážel Norreca na zem přes snahu zbroje udržet tempo a směr. Zatím nepršelo, ale vzduch ztěžkl a naplnil se vlhkostí. Začala se zvedat mlha. Za chvíli nebylo vidět dál než na pár kroků před sebe. Zbroj se o to nestarala, ale Norrec se děsil pomyšlení, že by se mohl každou chvíli zřítit z útesu.
V poledne - což klidně mohla být taky půlnoc, protože slunci se stále nedařilo proniknout těžkými mraky - se znovu objevili impové vyvoláni děsivými slovy vycházejícími Norrecovi nedobrovolně ze rtů. I v této mlze jim trvalo jen několik minut, než se vrátili s kořistí, tentokrát jelenem. Norrec se dosyta najedl a ochotně nechal rohaté démony, aby si odtáhli zbytek do pekelných hlubin země.
Plahočil se dál. Vůně moře sílila. Norrec stále neviděl příliš daleko před sebe, ale věděl, že už nemůže být daleko. A stejně tak cíl jejich pouti, ať už byl jakýkoli.
Jako by mu četla myšlenky, zjevila se před ním budova... a hned za ní další. Zároveň uslyšel v dálce hlasy, zcela jistě hlasy pracujících lidí.
Rukama, které teď výjimečně ovládal on, si vyčerpaný voják upravil plášť. Čím míň uvidí místní obyvatelé z toho, co skrývá pod ním, tím lépe.
Jak procházel městem, zahlédl v dálce mlhavý, ale poměrně velký obrys. Loď. Přemýšlel, jestli zrovna dorazila nebo se připravuje k vyplutí. Pokud to druhé, mohla by být dalším cílem pekelné zbroje. Proč jinak by ho sem nutila jít?
Proti němu kráčela postava v námořnickém oděvu. Oči a rysy měl ten muž podobné Fauztinovi, ale na rozdíl od čaroděje měl daleko divočejší výraz ve tváři.
"A hele, cestovatel! Tohle není dobrej den na to, aby člověk vylejzal z baráku, co?"
"Ne." Norrec by nejraději co nejrychleji prošel kolem námořníka, aby si ho zbroj náhodou nevybrala za další oběť, ale nohy se mu zastavily
To zase na druhou stranu způsobilo, že se zastavil i námořník. Ten se dál na Norreca zubil a zeptal se: "Vodkaď si to šineš? Vypadáš jako zápaďák, i když teda pod tím pytlem skoro nejsi vidět."
"Ano, ze západu," odpověděl voják. "Byl jsem na... na pouti."
"V horách? Tak tam sou akorát kozy!"
Norrec se pokusil pohnout nohama, ale neposlechly ho. Zbroj od něj něco očekávala, ale nedala najevo co. Usilovně přemýšlel. Dorazil do přístavu evidentně proto, že to zbroj tak chtěla. Norrec už dříve předpokládal, že bude potřebovat dopravu na nějaké vzdálenější místo, snad loď...
Ta loď...
Norrec ukázal na obrys v mlze: "Ta loď. Odjíždí brzy?" Námořník otočil hlavu, aby se podíval. "Nopolys? Teď přijela. Tak za dva, ale klidně i za pět dnů. Jediná loď, co teď vodplouvá, je Hawksfire, musíš jít tudyma." Ukázal k jihu, nahnul se blízko - na Norreca až příliš blízko - k žoldákovi a dodal "Bacha na ni. Hawksfire není dobrá loď. Ta bude brzo Iežet na dně, dej na mě. Radši počkej na Nopolys nebo na moji holku, Odysseu, i kdybys tu měl tejden ztvrdnout. Musíme se dát trochu do cajku."
Stále nemohl pohnout nohama. Co ještě ta zatracená zbroj mohla chtít?
Cíl? "Můžeš mi ještě říct, kam která pluje?"
"Ta moje pluje do Lut Gholeinu, ale taky si tu ještě nějakej den odpočinem. Napolis míří do King's portu, štreka, ale patří to k těm vašim Západním královstvím, ne? Byl bys doma dřív to by mohla bejt vona!"
Norrec nezpozoroval žádnou změnu. "A co ta Hawksfire?"
"Vodplouvá zejtra ráno, aspoň myslím, ale fakt bych si dal bacha. Jednoho krásnýho dne to z Lut Gholeinu nezvládne, pokud se tam vůbec dostane!"
Vojákovy nohy se najednou znovu pohnuly. Zbroj konečně zjistila, co potřebovala vědět. Norrec na námořníka rychle kývnul. "Děkuji."
"Dej na mě!" volal muž za ním. "Radši počkej!" Bartucova zbroj kráčela s Norrecem malým městem směrem k jižní části přístavu. Námořníci a místní se za ním ohlíželi, když procházel kolem nich. Jeho zápaďácký zjev tu nebyl obvyklý, ale nikdo to nijak nekomentoval. Na to, jak byl přístav malý, tu vládl celkem čilý ruch. Norrec předpokládal, že bude vypadat ještě lépe, až na něj bude svítit slunce, ale pochyboval o tom, že bude mít někdy příležitost se o tom přesvědčit.
Když došel do nejjižnější části přístavu, přepadl ho jakýsi pocit nejistoty. Na rozdíl od toho, co až doposud ve městě viděl, to tady vypadalo tak nějak bez řádu a těch pár lidí, kteří se pohybovali kolem, mu až příliš připomínalo hrdlořezy z hostince. A co hůř, vypadalo to, že zbroj si vybrala pro svou další cesta jedinou loď, která zde kotvila.
Kdyby nějaký temný duch přivlekl dlouho ztracenou loď zpět z hlubin oceánů a využíval by ji k těm nejšpinavějším účelům, nevypadala by tak zlověstně jako Hawksfire. Tři stěžně stály jako tři kostění strážci napůl oděni ve špinavých potrhaných plachtách. Ozdoba na přídi, která kdysi pravděpodobně vypadala jako velmi pěkně stavěná mořská panna, nyní v důsledku ostrých větrů a slané vody připomínala samu Smrt. Trup pak byl natolik zjizvený nesčetnými opravami, že Norrec přemýšlel, kolika asi válečnými bitvami mohla tahle loď projít.
Neviděl žádnou posádku, jenom jedinou postavu v obnošeném plášti na přídi. Přes všechny pochybnosti o tom, že by se měl na takovémto děsném plavidle pustit na další cestu, neměl jinou možnost než vyjít po prkně na palubu. Nebyl to on, ale zbroj, kdo měl opět situaci pod kontrolou.
"Co chcete?" Postava se ukázala být postarším mužem bledým jako papír. Pod kůží snad neměl žádné maso, jen šlachy. Jedno oka zíralo do prázdna kousek nalevo od Norreca, druhé, krvavé, si zvědavě prohlíželo příchozího.
"Odvézt do Lut Gholeinu," odpověděl Norrec rychle, aby co nejrychleji ukončil celou záležitost. Pokud bude spolupracovat, snad ho zbroj nechá chvíli dělat si, co chce.
"V přístavu další lodě!" vyštěkl kapitán divným přízvukem. Pod kloboukem s širokým okrajem měl bílé vlasy stáhnuté do culíku. Vybledlý zelený kabát, kdysi evidentně patřící námořnímu důstojníkovi Západních království, už jistě vystřídal několik majitelů, než se dostal k tomuto muži. "Nemít čas na pasažéry!"
Norrec se nahnul blíže přes mužův odporně páchnoucí dech. "Dobře zaplatím."
Ta slova vyvolala náhlou změnu. "Jo?"
S důvěrou, že zbroj se zachová stejně jako v hostinci, voják pokračoval. "Vše, co potřebuju, je kajuta a jídlo. Pokud si mne nikdo nebude po cestě všímat, tím lépe. Jen mě dostaňte do Lut Gholeinu."
Vychrtlá postava ho zvědavě zkoumala. "Zbroj?" Poškrábal se na bradě. "Důstojník?"
"Ano."Ať si myslí, že je Norrec nějaký zběhlý důstojník. Sketa asi zvedne cenu, ale paradoxně i kapitánovu důvěru. Norrec se prostě evidentně potřeboval odtud dostat.
Kapitán se znovu poškrábal na bradě. Norrec si všiml tetování, které začínalo na kostnatém zápěstí a ztrácelo se v širokém rukávu.
"Dvanáct draclinů! Postel sám, jíst ne s posádka, mluvit s posádka málo! Pryč z lodi, když, v přístavu!"
Norrec souhlasil se vším kromě ceny. Kolik byl draclin ve srovnání s penězi v jeho zemi?
Nemusel se tím dlouho trápit. Levá ruka se natáhla s několika zlatými mincemi v dlani. Kapitán si je lačně prohlédl a ohnutím v zubech vyzkoušel pravost každé z nich. Pak je všechny vysypal do měšce u pasu.
"Se mnou!" Prokulhal kolem Norreca a tím poprvé
odhalil skutečnost, že jeho levou nohu drží z obou stran dlaha. Ze svých zkušeností z bitev a polní chirurgie Norrec věděl, že muž bude mít asi velké problémy se na nohu bez těchto dlah postavit. Asi by se mu na to měl někdo podívat, ale ze stavu dlah a řemenů, které je držely, soudil, že jsou na noze již hodně dlouho.
Nehledě na to, kolik mohlo být dvanáct draclinů v měně Norrecovy země, bylo mu ihned po tom, co si prohlédl kajutu, jasné, že je to příliš mnoho. Dokonce i ten pokoj v hostinci vypadal pohostinněji než to, co teď viděl před sebou.
Kajuta velikostí spíš připomínala komoru a jediným kusem nábytku zde byla rozvrzaná pryčna z jedné strany přibitá ke stěně. Prostěradlo bylo plné špinavých skvrn a vypadalo jako vystřihnuté ze staré lodní plachty, tak hrubá byla látka. Všude byl cítit zápach hnijících ryb a na stěně byly rýhy a skvrny, které dávaly tušit, že se zde odehrál nějaký krvavý souboj. V rozích u stropu se v průvanu, který sem vnikal otevřenými dveřmi, vlnily staré pavučiny větší než Norrecova hlava. Podlahu z větší části pokrýval vlhký mech.
S vědomím, že nemá na výběr, spolkl Norrec všechna sprostá slova, která ho napadala. "Děkuji, kapitáne..." "Casco" zavrčela vychrtlá postava. "Dovnitř! Jíst, až zvon! Rozumět?"
"Ano" Kapitán Casco kývl hlavou a odešel. Norrec uposlechl radu, zavřel dveře a sedl si na rozviklanou postel. Zjistil, že kajuta nemá ani žádný větrací otvor, který by mu pomohl zbavit se odporného zápachu.
Ohnul ruce. Pak vyzkoušel nohy. Za svou spolupráci byl odměněn volností pohybu. Ale na jak dlouho, to nemohl Norrec říct. Předpokládal, že na palubě Hawksfire neočekávala zbroj žádné problémy. Co by taky mohl Norrec dělat jiného než přelézt zábradlí a klesnout až na dno moře. I v této zoufalé situaci by nebyl schopen sáhnout si na život, tím spíš ne tak odporným způsobem. A stejně pochyboval, že by mu to zbroj dovolila, alespoň dokud potřebovala jeho živé tělo.
Protože neměl ponětí, co jiného by mohl dělat, pokusil se alespoň usnout. Přes odporný zápach, nebo snad díky němu, se mu to celkem rychle podařilo. Se spánkem se dostavily i sny. Strašlivé noční můry. A co hůř, většina z nich snad ani nebyla jeho vlastní.
Znova prožíval Bartucův život. Radoval se z nechutných činů, které kdysi spáchal. Osada, která příliš dlouho váhala uznat nového pána, pocítila sílu spravedlivého hněvu. Radní a někteří další, na které padl jeho hněv byli rozčtvrceni. Při pohledu na něj se chvěli i Bartucovi démoničtí sluhové Zazněl zvon.
...a probudil vděčného Norreca. Protřel si oči a zjistil, že spal až do večerního jídla. Sice pochyboval o tom, že by mohl dostat cokoli, co by se dalo alespoň s malou chutí sníst, ale hlad byl silnější. Mimo to, nechtěl riskovat, že zbroj přivolá impy aby mu opatřili jídlo. Nebylo pochyb o tom, co by asi přinesli tentokrát...
Přehodil si přes sebe plášť a vyšel z kajuty. Uviděl několik unavených mrzutých mužů, jak sestupují hlouběji do podpalubí. Předpokládal že se také jdou najíst, a následoval je. V tichosti vystál frontu, aby dostal okoralý chléb a podezřelý masitý pokrm, který ho málem přiměl zatoužit po jídle v hostinci.
Jediný další pohled na nepřátelsky vyhlížející skupinu námořníků ho rychle přesvědčil, aby šel do špinavé kajuty, která sloužila jako jídelna. Vzal si jídlo na palubu. Na chvíli se opřel o zábradlí a zhluboka se nadechl relativně čerstvého mořského vzduchu.
Náhle si všiml postavy stojící v tmavém, a navíc mlhou zahaleném přístřešku u barelů.
Miska s jídlem mu vypadla z rukou a rozbila se o podlahu. Norrecovi to bylo jedno.
Fauztin. I když byl zahalen v plášti, nemohl to být nikdo jiný.
Mrtvé oči bývalého kamaráda na něj zíraly. I z místa, kde stál, viděl díru zející tam, kde kdysi býval Vizjereiův krk.
"Blbec!" Zahřměl Casco zpoza Norreca. "Takový bordel. Ty uklidíš. Žádná pomoc!"
Vyděšený žoldák se ohlédl na rozzuřeného kapitána, potom se podíval na rozlité jídlo. Omáčka se rozstříkla tak, že zamazala i špičky Cascových bot.
"Uklidit! Žádná pomoc! Žádné jídlo už dneska!" Casco odkulhal a bručel si něco ve své mateřštině. Bezpochyby něco o odporných cizincích.
Bez ohledu na kapitánův výstup Norrec okamžitě zapomněl na rozlité jídlo a upřel zrak zpět k hromadě barelů, aby uviděl...
Nic. Žádná bytost ze záhrobí už na něj nezírala. Tajemný stín zmizel - pokud tam vůbec kdy byl.
S třesoucíma se rukama se potácel pryč, v hlavě nic, kromě hrozného zjevení. Fauztin, jak evidentně mrtev, zírající na něj prázdnýma očima...
Bez ohledu na rozkaz kapitána Casca, aby uklidil nepořádek, který způsobil, utíkal zpět do kajuty, zabouchl za sebou dveře a málem se neodvažoval ani dýchat, dokud si nesedl na pryčnu.
Prohrál bitvu. Čarodějův duch byl první zřejmý důkaz. Norrec prohrál bitvu o svou příčetnost. Hrůzy, kterým ho prokletá zbroj vystavovala, nakonec protrhly hráze chránící žoldákovu mysl. Teď už jistě bude přechod k úplnému šílenství rychlý. Teď již jistě neměl naději, že se zachrání.
Teď konečně získá Bartucův odkaz nejen jeho tělo, ale i duši.
* * *