pokračovanie kapitoly 5 ...
Vyčerpaná Kara Nightshadow s nechutí procházela zchátralým přístavem. Zvyklá na krásu džungle a pečlivě udržované cestičky musela konstatovat, že přístav Gea Kul zapáchá mrtvými těly a touhou po hmotných statcích jakéhokoli druhu. Jako necromancerka věděla, že musí existovat rovnováha mezi činy vykonanými během života a po něm a zastávala názor, že všechny by měly být vykonávány s úctou k oběma těmto stavům. To, co tady za těch pár chvil viděla, nezasluhovalo žádnou úctu.
Stálo jí to mnoho sil dostat se sem tak rychle. Nyní byla vyčerpána fyzicky i duševně, ale zejména jí scházela magická energie. Zoufale se potřebovala trochu prospat, ale dorazila sem z důvodů, kterým ne zcela přesně rozuměla, a tak se tu musela trochu porozhlédnout. Třeba najde alespoň nějaké vysvětlení.
Poté co přišla nejen o Bartucovu zbroj, ale i o svou drahocennou dýku a dvě mrtvá těla, využila mladá necromancerka magických schopností, aby je všechny lokalizovala, a výsledkem bylo toto zatracené místo. Netušila, co s tím mohl mít přístav společného, ale jistě to nevěstilo nic dobrého. Přála si, aby mohla všechno konzultovat s učiteli, ale tlačil jí čas a byla vycvičena, aby se, jak jen to bude možné, spoléhala na sebe. Kdyby stíhání o chvíli odložila, bylo by daleko složitější vše sledovat. To si nemohla dovolit. Pokud zloději měli v úmyslu převézt zbroj přes moře, musela je zastavit.
A co se týče zmizelých mrtvých... netušila, co má dělat. Nikdy se o podobném případu neučila.
Unavená Kara zamířila do prvního hostince, který našla, ignorujíc znepokojivé pohledy námořníků kolem. Za prvé potřebovala necromancerka jídlo a za druhé doufala, že by se tam mohla dozvědět něco důležitého. Ti, co nesli Bartucovu zbroj, jistě po tak náročné cestě také potřebovali jíst a pít.
Kapitánův sál, jak se hostinec jmenoval, se nakonec ukázal příjemnějším, než čekala. Přestože budova vypadala stará a zchátralá, mohutný šedovlasý muž, kterému evidentně patřila, udržoval uvnitř čistotu a pořádek. Kara okamžitě poznala, že kdysi musel být důstojník u námořnictva. Zejména z ušlechtilých rysů, jaké mívají muži ze Západních království. S úsměvem na tváři ten hromotluk právě přesvědčoval jednoho z hostů, že nemůže odejít bez placení. Přes pokročilý věk s lehkostí zvládl daleko mladšího námořníka tak, že dostal peníze, které mu dlužil, a zároveň výtržníka přemístil do bláta před vchodem.
Hostinský si utřel ruce do zástěry a přivítal nového hosta. "Dobrý večer, mylady!" Uctivě se uklonil a jeho tvář se ještě více rozjasnila při pohledu na mladou necromancerku. "Kapitán Honos Jeronnan, váš oddaný sluha. Dovolte mi říci, že jste rozzářila toto zapadlé místo!"
Kara nezvyklá na takové přímé poklony nebyla nejdříve schopna odpovědi. Kapitán Jeronnan si ale uvědomil, že jí poněkud zaskočil a trpělivě vyčkal, až se vzpamatuje.
"Děkuji vám, kapitáne," řekla nakonec. "Hledám místo, kde bych mohla dostat najíst a, pokud budete mít čas, také odpovědi na pár otázek."
"Pro vás, má rozkošná maličká, si čas vždy udělám!" Zmizel v kuchyni a Kara cítila, jak rudne. Kapitán Jeronnan jistě svými lichotkami nikam nemířil, ale ve škole, kde strávila celý život, ji nenaučili, jak přijímat komplimenty týkající se jejího vzhledu. Věděla, že některým bratřím připadala atraktivní, ale mezi vyznavači Rathmy se takové záležitosti řešily se stejnou formálností jako všechno ostatní.
Posadila se do rohu místnosti a rozhlédla se po ostatních hostech. Většina měla spoustu práce s jídlem a pitím, ale pár z nich mělo evidentně jiné starosti. Všimla si nestoudně oděné ženy, jak se sklání nad jedním námořníkem s nabídkou příjemně strávených chvil, v nichž konverzace bude asi tou nejméně důležitou činností. Po pravé straně se hádali dva muži jazykem, který v životě neslyšela. Bylo tam také několik mužů, kteří si ji prohlíželi s daleko otevřenějším zájmem než kapitán a bez jeho taktu. Zpražila pohledem svých stříbrných očí toho, který to přeháněl nejvíce. Síla toho pohledu byla taková, že se dotyčný okamžitě otočil, zhluboka se napil a ještě několik vteřin se třásl.
Hostinský se vrátil s talířem pečené ryby a zeleniny. Postavil jej spolu s číší před necromancerku. "V číši je jablečné víno. To je to nejjemnější pití, co tu mám, mylady"
Kara přemýšlela, jestli mu má říct o bylinných nápojích vyráběných v laboratořích uctívačů Rathmy, ale nakonec vděčně přijala nabízený nápoj. Podívala se na rybu, která velmi zajímavě voněla pro ni neznámým kořením. Kara byla ve stavu, kdy by ji snědla klidně přímo vytaženou z moře, ale takový projev civilizovaného kuchařského umění ji potěšil. "Co jsem dlužna?"
"Vaše společnost má daleko větší cenu než kousek ryby" Naježila se, když si vzpomněla na ženu nabízející své tělo jednomu z námořníků. "Nejsem žádná..."
Vypadal uraženě. "Ne, ne! Jen jsem myslel, že tu nemám často tak fajnové zákazníky, slečno! Měl jsem na mysli ty vaše otázky a že vám na ně jako odpovím! Nemyslel jsem to špatně..." Jeronnan se k ní nahnul blíže a zašeptal: "A vím moc dobře, že se nevyplatí zahrávat si s člověkem, který kráčí po cestách Rathmy!"
"Víte, kdo jsem, a stále toužíte po mé přítomnosti?" "Mylady, plavil jsem se po všech mořích světa a přeplul jsem Veliký Oceán. Viděl jsem spoustu čarodějů, ale ti nejdůvěryhodnější z nich věřili v Rathmu..."
Odměnila ho jemným úsměvem, který stačil na to, aby se už tak rudý kapitán ještě více začervenal. "Pak jste možná ten pravý, komu bych měla svěřit své otázky."
Hostinský se opřel o opěradlo židle. "Jenom, když nejdřív ochutnáte mou specialitu a pochválíte mi ji."
Kara ukrojila kousek ryby a ochutnala. Okamžitě ukrojila další.
Jeronnan se rozzářil: "Takže chutná?"
Samozřejmě že chutnalo. Džungle na východě poskytovaly obyvatelům spoustu úžasných koření, ale Kara nikdy nic takového nejedla. Snědla celou porci dřív, než by si dokázala představit, že je schopna, takže se nakonec zase cítila jako člověk.
Kapitán Jeronnan se na chvíli omluvil, aby se mohl věnovat ostatním hostům, ale když dojídala, zůstávali v hostinci už jen dva námořníci ve stavu, že nebyli schopni do sebe dostat ani to poslední pivo, které měli před sebou. Hostinský se posadil naproti ní a čekal.
"Jmenuji se Kara Nightshadow," začala. "Víte, co jsem zač."
"Jo, ale nikdy jsem nikoho jako vy neviděl, slečno." Kara pokračovala, nechtěla se v tuto chvíli nechat vyvést z míry poklonami. "Kapitáne. všiml jste si tu v poslední době někoho, kdo by vypadal nějak neobvykle?"
Usmál se. "V Gea Kul? Bylo by neobvyklé potkat někoho, kdo by nevypadal neobvykle!"
"A co takhle... co takhle muž cestující se zbrojí pravděpodobně připevněnou na hřbetě nějakého zvířete?" Necromancerka se na chvíli zamyslela. "Nebo muž sám oděný ve zbroji?"
"Pár vojáků se tu pohybuje. Nic zvláštního." "V krvavě rudé plátové zbroji?"
Jeronnan svraštil obočí. "To bych si pamatoval, ale... ne. Nikdo."
Kara se chtěla zoufale zeptat ještě na jednu věc, ale bála se, že by se kapitánova náklonnost k ní mohla náhle ztratit. Možná něco věděl o lidech jako ona, ale některá témata pro něj mohla být příliš temná, než aby je přijal, byť třeba od ní. Chodící mrtvá těla byla rozhodně jedno z takových témat.
Kara se nadechla s tím, že to zkusí z opačného konce, ale ze rtů jí vyšlo místo slova jen dlouhé zasténání. Kapitán na ni starostlivě pohlédl. "Omlouvám se za upřímnost, ale vypadáte ještě více bledá, než asi obvykle jste. Myslím, že si potřebujete odpočinout."
Chtěla mu odporovat, ale znovu jen zasténala. "Snad máte pravdu."
"Mám pár volných pokojů, slečno. Pro vás grátis a bez jakýchkoli závazků, pokud by vás něco takového zase napadlo."
"Zaplatím." Kara vylovila z váčku u pasu několik mincí. "Je to dost?"
Vrátil jí většinu zpět. "To stačí... a moc se tu s těmi penězi neukazujte. Někteří lidé tady na tom možná budou morálně trochu hůře než já."
Necromancerka se nemohla ani pohnout. Nohy měla jako z olova. Kouzlo, které použila, aby se co nejrychleji
dostala sem, jí asi stálo víc energie, než si myslela. "Myslím, že si půjdu lehnout hned,jestli dovolíte."
"Raději mi dejte ještě chvilku, slečno. Obávám se, že s lidmi, které najímám, by pokoj nemusel být úplně podle představ někoho jako vy. Kdybyste chviličku počkala, budu hned zpátky!"
Odběhl dřív, než mohla začít protestovat. Kara se protáhla, snažíc se zůstat vzhůru. Kouzlení i skutečná fyzická námaha jí stála hodně sil, ale vyčerpání, které cítila, bylo nějak příliš silné, i když brala v potaz vše, co v posledních hodinách prožila. Skoro jakoby...
S námahou se postavila na nohy a otočila ke dveřím. Třeba kapitána Hinose Jeronnana přecenila. Třeba se za tím neobyčejně přívětivým chováním skrývalo něco Temného.
Byla si vědoma toho, že už asi trochu blázní a klopýtala k východu bez ohledu na to, co si asi myslí dva námořníci sedící v rohu. Až vyjde ven, snad se jí v hlavě rozjasní a všechno si znovu přebere. Vůně moře a vlahý vánek by jí mohly udělat dobře a postavit jí zpátky na nohy.
Kara téměř vypadla ze dveří, tak slabé měla nohy. Okamžitě se zhluboka nadechla. Něco málo z té tíhy, kterou cítila, z ní spadlo. Dost na to, aby byla schopna vnímat okolí. Ale ona potřebovala víc. Nemohla se rozhodnout, co bude dál dělat, dokud nebude schopna myslet úplně jasně.
Znovu se zhluboka nadechla. AIe v okamžiku, kdy začínala pociťovat úlevu, přepadl jí nepříjemný pocit. Pohlédla do noční mlhy a uviděla postavu v obnošeném cestovním plášti stojící těsně vedle ní. Tvář toho muže byla skryta pod kapucí, ale z rukávu vyčuhovala mrtvolně bledá ruka. Ta ruka držela dýku, která vydávala slabé světlo ještě zjemněné mlhou.
Slonovinovou dýku. Kařinu dýku.
Druhá ruka odhrnula kapuci a odhalila tvář, kterou Kara viděla dosud jen jednou, ale kterou poznala okamžitě. Vizjerei z Bartucovy hrobky.
Vizjerei, který měl téměř odtrženou hlavu od těla. "Tvá kouzla... by měla fungovat..." zaskřípal hlas za jejími zády.
Kara se pokusila otočit, ale stále byla příliš slabá a pomalá. Zároveň si uvědomila, že přes veškerý trénink si nevšimla toho, že útočníci jsou dva.
Druhá bledá tvář se na ní zašklebila, hlava poněkud nakloněná, jako by nedržela na krku úplně pevně.
Druhé tělo z hrobky. Malý muž se zlomeným vazem. "Nedalas nám... jinou možnost"
Ruku měl zdviženou a v ní druhou dýku čepelí nahoru. V okamžiku, kdy si stále ještě příliš pomalu pracující mozek necromancerky uvědomil všechny souvislosti, ruka prudce švihla.
Úder zasáhl Karu do spánku. Podlomily se jí nohy a jistě by si rozbila hlavu o kamennou zem, kdyby jí jeden z nemrtvých nezachytil. S úžasnou něžností položil otřesenou ženu na zem.
"Opravdu jsi... nám... nedala... jinou možnost." Omdlela.