close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
NIE KAŽDÝ ĎEŇ SVIETI SLNKO, ALE JA BUDEM ŽIŤ TAK, ABY SOM VEDELA, ŽE ZA MRAKMi JE TA HVIEZDA STÁLE...

Diablo I. - Dědictví krve kapitola 6 1/2

10. října 2009 v 17:05 | Jan Netolička, autor českého překladu |  Richard A. Knaak - Diablo

Šest

Norrec nevyšel z kajuty až do snídaně. Nikdo se s ním nepokoušel promluvit. A už vůbec ne kapitán Casco, který mu neodpustil nepořádek, co nechal u zábradlí. Norrec jim byl vlastně vděčný. V bezpečí své kajuty se cítil relativně dobře.
Noc byla pro něj krušná. Stále se budil pronásledován sny o Bartucově slávě, ale také se mu stále zjevoval Fauztin. Neuklidnil se, dokud Hawksfire nebyla na širém moři.

Jakmile je jednou kolem jen voda, nemohou ho mrtví dále pronásledovat. Vlastně to čím dál víc vypadalo, jako že se mu to všechno jenom zdálo. Že to asi byl nějaký jiný Vizjerei, kterého si s Fauztinem spletl, vždyť přístav ležel docela blízko východních zemí. Nebo to snad dokonce byl jen výplod už napolo šílené mysli?
Druhá možnost vypadala pravděpodobněji. Norrec byl přeci jen fyzicky i psychicky týrán požadavky prokleté zbroje. Vzpomínky na hrobku a vraždění v hostinci zůstávaly stále živé. A navíc ho zbroj nutila sáhnout si až na samý okraj sil, když musel kráčet hornatou krajinou bez jakéhokoli odpočinku tempem, který už spoustu jiných mužů zabilo. Nebýt toho, že se to vše dělo jen částečně s jeho přispěním, už by jistě dávno zemřel vyčerpáním.
Jak se Hawksfire dostala na otevřené moře, vlny se prodloužily. S každým zaskřípěním trupu byl Norrec víc přesvědčený, že moře jednou tuhle loď rozdrtí. Ale nějakým záhadným způsobem stále pluli dál, z vlny na vlnu. Kapitán Casco se svými muži navíc loď velmi dobře ovládali. Přivazovali a odvazovali lana, pobíhali po palubě neustále připraveni na souboj s živly.
Čemu nemohli zabránit, byla bouřka. Udeřila pár hodin po snídani. Obloha potemněla a blesky sršely kolem. Zvedl se prudký vítr, který ohýbal stěžně a pokoušel se roztrhat plachty. Norrec, který to v kajutě nevydržel a vyšel na palubu, se rychle chytil zábradlí, když vlna naklonila Hawksfire prudce na bok.
"Na pravobok!" volal Casco z paluby. "Na pravobok!" Muž u kormidla se snažil poslechnout rozkaz, ale musel bojovat s větrem a vodou. Na pomoc mu přispěchal druhý námořník a společně se jim podařilo loď otočit.
Nakonec začalo i pršet, přívaly donutily Norreca schovat se zpět do kajuty. Nejen, že nevěděl zhola nic o námořnictví, ale v těžké zbroji riskoval život pokaždé, když se přiblížil k zábradlí. Stačila by jedna větší vlna, aby ho spláchla přes palubu.
Petrolejová lampa zuřivě se houpající na stropě se snažila udržet kajutu osvětlenou. Norrec se zapřel v rohu místnosti o stěny a pokoušel se uvažovat. Ještě se úplně nevzdal myšlenky na osvobození se z prokleté zbroje, ale zatím neměl ponětí, jak to provést. Chtělo by to nějakou vyšší magii a on neznal nikoho s takovými schopnostmi. Kdyby se jen býval zeptal Fauztina...
Vzpomínka na to, co si myslel, že vidí v doku, se prudce vrátila. Bude lepší na Fauztina zapomenout. A na Saduna taky. Jsou mrtví.
Přišla noc a bouře zuřila se stále stejnou silou. Norrec se přinutil sejít do podpalubí, kde si všiml, že se na něj někteří členové posádky dívají jinak než dřív. Předtím viděl v jejich tvářích nezájem opovržení, nyní to byla nenávist. Nenávist a strach. Norrec nepochyboval, že za to může zbroj. Musí si říkat: kdo to je? Zbroj dávala tušit moc, nadřazenost. Proč někdo jako on cestoval na tak bídném plavidle, jako je Hawksfire?
Vzal si opět jídlo do kajuty, dávaje přednost samotě. Tentokrát bylo poněkud snesitelnější. Nebo to bylo tím, že mu předchozí jídla spálila chuťové buňky. Norrec ho do sebe nasoukal, ulehl a pokusil se usnout. Ale na spánek se netěšil. Bartuc a hrůzy v jeho hrobce už na něj čekali. Ale únava ho přemáhala a Norrec Vizharan s ní nehodlal bojovat. Ani soustavné házení Hawksfire ho nedokázalo udržet při vědomí...
"Bylo by pěkný... vodpočinout si," zaslechl sípavý, ale zároveň nějak známý hlas. "Ti špatní... nemají právo... na vodpočinek že ne!"
Norrec vyskočil na nohy. Oči vytřeštěné. Lampa nevydávala skoro žádné světlo, ale i tak voják viděl, že v kajutě nikdo jiný není.
"Sakra!" Další noční můra. Zíral na lampu a uvědomil si, že musel usnout, aniž by to zaregistroval. Ten hlas byl jen v jeho hlavě. Hlas společníka nyní ztraceného... Sadunův hlas.
Zahřmělo. Hawksfire se zatřásla. Norrec se chytil za okraj palandy a znovu ulehl.
"Měls poslechnout... Fauztina... Norrecu. Teď může... bejt příliš... pozdě."
Aniž by se pohnul, pohlédl ke dveřím.
"Pojď k nám... kamaráde... pojď k Fauztinovi a ke mně."
Norrec znovu vyletěl z postele. "Sadune?"
Žádná odpověď, ale prkna za dveřmi zaskřípala, jako by tam někdo procházel a zastavil se přímo před kajutou. "Je tam někdo?"
Hawksfire se propadla, až málem spadl. Norrec se zapřel o zeď, oči upřeny na dveře. Cožpak ten Sadunův sípavý hlas existoval jen v jeho hlavě?
Dny, které uplynuly od události v Bartucově hrobce, udělaly z Norrecových nervů tenoučké nitky. Byl pod větším tlakem než při té nejhorší bitvě, kterou kdy prošel. A stejně ho něco táhlo ke dveřím. S největší pravděpodobností, až je otevře, nebude tam nic. Sadun a Vizjerei tam nemohou být, nemohou čekat na přítele, který je tak brutálně zavraždil. Takové věci se nestávaly, snad jen v legendách vyprávěných u táborových ohňů.
Ale nestávaly se ani takové věci, že by někoho ovládala nějaká prokletá zbroj.
Prkna znovu zavrzala. Norrec zaskřípal zuby a sáhl po západce...
Kovová rukavice sebou najednou škubla a zlověstně rudě zaplála.
Norec stáhl ruku zpět a užasle sledoval, jak záře zmizela. Znovu sáhl na zámek, ale tentokrát se nic nedělo. Norrec uvolnil západku a rozrazil dveře...
Déšť a vítr ho málem smetly, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tam venku stáli ti, kterých se bál.
Popadl plášť a vyběhl ven. Okamžitě se rozhlédl na obě strany. Na přídi viděl obrysy mužů zoufale se snažících skasat plachty, ale ani stopa po nějakých fantomech.
Zvuk těžkých bot dupajících po palubě ho přinutil otočil se k zádi. Uviděl Cascovy muže, jak běží směrem k němu. Proběhli by kolem něj bez povšimnutí, ale Norrec jednoho z nich chytil za rameno a bez ohledu na zuřivý výraz v námořníkově obličeji křičel: "Neviděl jste tu někoho? Někoho u mé kajuty?"
Námořník si odplivl a zavrčel něco v cizím jazyce. Potom se odtáhl od Norreca, jako by se ho dotkl malomocný. Norrec viděl, jak běží za ostatními. Napadlo ho něco zdánlivě šíleného, ale v tu chvíli mu stálo za to riskovat kvůli tomu život. Došel k zábradlí a nahnul se nad rozbouřenou vodu.
Vlny se tříštily o starý trup Hawksfire s evidentní snahou dostat se skrz dřevo a poslat loď i s posádkou do temných hlubin. Vlny byly tak vysoké, že Norrec jen občas zahlédl oblohu.
Ani stopa po možných návštěvnících. Žádný pomstychtivý ghoul se nešplhal po trupu lodi. Nesmiřitelné stíny Saduna Trysta a Fauztina nakonec asi skutečně za dveřmi kajuty nestály. Byla to jen Norrecova představivost. Tak, jak předpokládal.
"Ty! Co dělat venku? Dovnitř! Dovnitř" Kulhání kapitána Casca se k němu blížilo z přídi. Casco zuřil. Měl za to, že jeho jediný pasažér může za tohle řádění živlů. Norrec pochyboval, že by se měl nějak strachovat o svůj další osud. Stejně jako ze zbytku posádky bylo z Cascových rozčilených slov cítit strach.
"Co je? Co se děje?"
"Děje?" Vychrtlý námořník couvnul. "Děje? Nic se neděje. Zpátky kajuta! Bouře venku. Ty blázen?"
Napůl v pokušení odpovědět "ano", neměl Norrec chuť se s mužem hádat. Vrátil se do kajuty a zabouchl dveře před Cascovým rozzuřeným pohledem. Po chvilce ho slyšel odkulhat zpátky na příď.
Myšlenka na to, že by měl znovu usnout, se mu nijak nezamlouvala, ale nakonec to zkusil. Nejdříve se mu hlavou honily otázky. Dokázal odpovědět na všechny kromě jediné.
Ta otázka se týkala rudě žhnoucí rukavice a skutečnosti, že se tak stalo právě, když chtěl otevřít dveře. Kdyby za nimi nehrozilo žádné nebezpečí, jaký by měla zbroj důvod k takovému obrannému opatření. Pravda, nepřevzala úplnou kontrolu, ale stejně to vypadalo, jako že to mělo nějaký smysl...
Norrec usnul v myšlenkách na reakci brnění. Probudil se, až když zaburácení hromu, které zatřáslo kajutou, způsobilo, že spadl z pryčny. Netušil, jak dlouho spal. Bouře stále zuřila, což znamenalo, že to nemohlo být déle než pár hodin. Jen zřídka trvala taková bouře déle než den, přestože předpokládal, že na otevřeném moři tomu může být jinak.
Norrec protáhl ztuhlé končetiny a pokusil se vylézt zpátky na palandu.
Dlouhý skřípavý zvuk který nemohl být projevem bouře, ho zvedl na nohy. Poznal ten zvuk i když ho neslýchal příliš často. Byl to zvuk praskajícího dřeva.
A to mohlo na lodi uprostřed bouře znamenat zkázu pro všechny.
Norrec vyletěl z kajuty přímo na příď. Z rozčilených hlasů poznal, že se posádka už pokoušela vypořádat s problémem, ať už byl jakýkoliv, ale vědět jak těžké to bude, jestli se stalo to, co si myslel. Pro každou loď je problém, když se na moři něco zničí, ale pokoušet se něco opravit uprostřed takového chaosu...
O chvíli později se jeho nejhorší obavy naplnily. Přímo před ním se několik námořníků pokoušelo zabránit tomu, aby se jeden ze stěžňů nezlomil v půli. Utahovali lana a pokoušeli se dostat horní část zpět do původní polohy, zatímco ostatní se snažili vyztužit prasklé místo prkny, hřebíky a lany. Norrec ale okamžitě věděl, že veškerá snaha je tady marná. Stěžeň se stále nebezpečněji nakláněl a pokud se zlomí, ostatní půjdou hned za ním.
Chtěl něco udělat, ale žádná ze schopností, které měl, by nebyla pro zkušené námořníky žádnou pomocí. Norrec zíral na rukavice, které vypadaly díky krvavě rudé barvě tak mocně, ale nedočkal se od Bartucova dědictví žádné pomoci.
Najednou se mu kolem dlaní vytvořila modrá aura. Norrec zjistil, že běží, opět bez kontroly nad svým tělem. Tentokrát se však ani příliš nebránil, jistý si záměry magické zbroje. Ta se chtěla dostat přes moře, a to by se jí nemohlo podařit, kdyby i s Norrecem ležela na dně. Proto nyní musela jednat.
"Pryč! Pryč!" řval kapitán Casco jistý si tím, že šílený pasažér celou situaci ještě zhorší. Norrec proběhl kolem něj, až ho téměř porazil.
Stěžeň odporně zapraskal, na znamení toho, že jen sekundy zbývají do chvíle, kdy se zřítí na svého souseda. Norec se zhluboka nadechl, upřímně zvědavý, co se bude dít.
"Kesra! Qeaal Irakus."
Magická podstata slov byla ještě zesílena blesky šlehajícími v těsné blízkostí lodi, ale Norrec si jich nevšímal. Místo toho upřeně hleděl, stejně jako ostatní okolo, na stěžeň, který obklopilo několik mihotavých zelených světel. Ta se rychle proměnila ve zvláštní humanoidní postavy. Každá měla silné paže zakončené neobyčejně dlouhými a silnými prsty, ale tam, kde měly být nohy, byla jen jedna jakoby slimáčí. Monstra syčela a některá se plazila nahoru po stěžni. Ve světle blesků byly částečně vidět tváře připomínající netopýra, kterého ale nějaký malíř šíleně zpitvořil.
Námořnici se v panice rozprchli, pustili lana i prkna. Stěžeň začal padat...
Hemžící se zrůdy jej vrátily zpět do původní polohy. Zatímco jej některé z nich držely, jiné se horlivě plazily kolem místa, kde dřevo prasklo. Jak se pohybovaly, zanechávaly za sebou sliznatou stopu. Zpočátku neviděl Norrec v takovém počínání smysl, ale potom si všiml, že sliz téměř okamžitě tuhne a zpevňuje stěžeň. Kreatury se neustále plazily sem a tam v šíleném závodu bez cílové pásky. Jejich kolegové, které už nebylo potřeba na držení stěžně, přihlíželi, čekali a syčeli jakýmsi povzbudivým způsobem.
"Kesra! Qeaal ranaka!"
Démoni se rychle připlazili dolů na palubu a v hloučku čekali. Norrec odtrhl zrak od hrůzné skupinky a prohlížel si výsledek jejich práce. Navzdory bouři se stěžeň nyní jen lehce nakláněl, jakoby foukal mírný vánek. Nejenže byl perfektně spravený, byl dokonce vyztužený takovým způsobem, že bylo velmi pravděpodobné, že vydrží déle než zbývající dva.
Jakoby také spokojena, mávla zbroj nedbale rukou směrem k démonům. Šílenou smečku ozářilo světlo tak ostré, že si Norrec musel zakrýt oči. Syčení zesílilo a stala se zlověstnějším, až najednou zcela ustalo. Po slimáckých stvořeních nezůstala ani kapka slizu na palubě.
Bouře zuřila dál, evidentní nijak nevzrušená událostmi na Hawksfire. I přes neustávající hrozbu se posádka zdráhala vrátit na svá místa. Až kapitánův řev ji přiměl se pohnout. Námořníci, kteří museli projít kolem Norreca, jej míjeli obloukem. Z výrazu tváří se jim dal vyčíst strach. Pravda, přivolaní démoni jim s největší pravděpodobností zachránili život, ale vědomí, že někdo, kdo je dokáže vyvolat a ovládat, je s nimi na jedné lodi, jimi silně otřáslo.
Norreca to nezajímalo, uvědomoval si jen slabost v nohou, které hrozily, že každou chvíli vypoví služba. Přestože to byla zbroj, kdo čaroval, najednou se cítil, jako by všechnu tu práci vykonal sám. Norrec čekal, že jej brnění odvede zpět do kajuty, ale když nyní bylo nebezpečí zažehnáno, dostal opět volnost pohybu.
Měl pocit, že kovové pláty váží snad tisíc kilo, když se otočil a ploužil se pryč. Na sobě stále cílil nepříjemné pohledy posádky. Není pochyb, že námořnici brzy zapomenou, že mu vděčí za život, a začnou přemýšlet, co to znamená, mít na palubě pána démonů. A strach se velmi často mění v nenávist...
Nehledě na tyto úvahy, toužil Norrec jen po lůžku. Zoufale se potřeboval vyspat. Až s ránem bude schopen uvědomit si, co se vlastně stalo.
Norrec jenom doufal, že do té doby nikoho z posádky nenapadne zkoušet něco velmi hloupého a... osudného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama