pokračovanie kapitoly 6 ...
Temnota. Teplá, vše obklopující temnota.
Kara se v ní uhnízdila a, přebývala v ní. Zjistila, že je natolik pohodlná, že vrabec nemá v úmyslu z ní odejít. Přesto se najednou dostavil nepříjemný pocit, předtucha, která ji přiměla se otočit... a pokusit se probudit.
Slyšela hlas.
"Karo? Slečno? Kde jste?"
Na tom hlase bylo něco známého, ten hlas ji pomalu přiváděl k vědomí. Stále se pokoušela probudit. Tahle temnota, nicota ji držela jako ve vězení. Pohodlí, které poskytovalo, bylo ukolébající. Věčný spánek.
Karo! Už to ani nebylo pohodlí. Teď škrábalo, drtilo. Bylo to spíš struhadlo než měkká postel...
Karo!
Necromancerka otevřela oči.
Stála uvězněna v dřevěné hrobce, všechny údy jakoby zmrzlé.
Někde zaštěkal pes. Kara zamrkala a pokusila se lépe zaostřit. Zahlédla pár záblesků mihotavého světla. Stačilo to, aby lépe pochopila, co se s ní stalo. Dřevo ji pevně obepínalo ze všech stran, dutý strom bez nějakého většího otvoru. Nějakým záhadným způsobem se dostala dovnitř, byla tu pohřbena, aby zemřela?
Málem nad sebou ztratila kontrolu při náhlém záchvatu klaustrofobie. Zoufale se snažila pohnout alespoň rukama, ale marně. Byly pevně přivázány k tělu nějakou rostlinou rostoucí v dutině stromu. Ústa měla zarostlá mechem. Pokusila se vydat nějaký zvuk, ale ten byl ztlumen jednak mechem, jednak tlustou kůrou stromu. Bylo jí jasné, že jí nikdo venku nemůže slyšet.
Štěkot psů se přiblížil. Ve změti hlasů rozeznala jeden, hlas kapitána Jeronnana, jak volá její jméno.
"Karo! Slečno! Slyšíte mě?"
Nemohla pohnout ani nohama, zřejmě ze stejného důvodu, jako tomu bylo s rukama. Byla bezmocná.
Další záchvat klaustrofobie byl ještě silnější. Přestože necromancerka žila většinu života v izolaci, měla vždy volnost pohybu a možnost volby. Ghoulí útočníci jí nenechali ani jedno. Proč jí prostě nezabili, nebyla schopna říct, ale jestli se odtud rychle nedostane, konec je stejně jistý... a mnohem pomalejší.
A tahle myšlenka společně s pocitem, že na ní stěny dřevěné rakve ze všech stran padají, v ní probudila sílu jako nic a nikdo předtím. Chtěla utéct, být volná, nechtěla v mukách umírat...
Svázaná a se zalepenými ústy nebyla schopna žádného kouzla. Ale učednici Rathmy uměli ovládat své emoce a ty její měly nyní obrovskou sílu. Kara upřela pohled na dřevo před sebou, představila si, že je to její největší nepřítel, její vlastni hrobka.
Takhle nezemře, ne temnou magií nějakého nemrtvého čaroděje...
Takhle nezemře...
V dutině bylo najednou horko. Necromancerku zalil pot. Rostliny omotané kolem končetin se utáhly.
Nezemře... Stříbrné oči zazářily jasněji." jasněji... Strom explodoval.
Kousky dřeva se rozlétly na všechny strany a zarývaly se do země. Odněkud slyšela Kara klít muže a výt psy. Nemohla jim nijak pomoct. Nebyla schopna pomoci ani sama sobě. Necromancerka spadla na zem, ale ruce, které už měla naštěstí volné, instinktivně natáhla před sebe, takže se neudeřila do hlavy. Přesto byla pádem a předchozím výkonem otřesena téměř do bezvědomí.
Stále slyšela vzdálené hlasy, ale vypadalo to, že se blíží k ní. Nějaké zvíře jí nyní funělo těsně u hlavy. Cítila studený čumák na svém uchu. Potom se ozval příkaz a za chvíli ucítila kolem ramen něčí silné, ale něžné ruce.
"Karo! Co se s vámi u všech moří stalo, slečno?" "Jeron..." bylo to jediné, co ze sebe byla schopna dostat. Tou námahou znovu málem omdlela.
"Jen klid, slečno! Sem, hlupáci! Odveďte si ty psy! Já se oni postarám!"
"Rozkaz, kapitáne!"
Kara si jen letmo uvědomovala cestu zpátky do Gea Kul, kromě chvíle, kdy kapitán vynadal jednomu ze společníků, že ho málem porazili psi. Klouzala mezi vědomím a bezvědomím, před očima se jí míhaly obrazy dvou nemrtvých. Bylo na nich něco, co ji velmi znepokojovalo, víc než cokoliv jiného za její krátký život.
I ve stavu, v jakém byla, se Kaře honilo hlavou, jak to, že nebylo možné cítit jejich přítomnost. Jak to, že vyzráli oni na ni, a ne naopak. Necromanceři manipulovali sílami života a smrti, ne naopak. A přesto si Vizjerei a jeho šklebící se společník pohrávali s Karou, jako by byla nějaká novicka. Jak? A jak to, že vůbec chodili po světě?
Odpověď měla souvislost s předchozí chybou v hrobce. Nějakým způsobem, i když se o ničem takovém nikdy neučila, byl vyvolaný Fantom schopen získat plnou kontrolu nad svým tělem. Potom musel vyvolat společníka, kterého za života znal a s pomocí magie zmizet dřív, než se vrátila.
Jednoduché vysvětlení, a přesto stále nepostačující. Něco tu chybělo, byla si tím jistá.
"Zaklínačko" To slovo se jí rozléhalo v hlavě a přehlušilo všechny ostatní myšlenky. Donutila se otevřít oči a ani si vlastně neuvědomovala, že je měla až doteď zavřené a uviděla ustaranou tvář kapitána Honose Jeronnana. "Co..."
"Jen klid, slečno! Byla jste dva dny bez jídla a vody! Nestačí to na to, aby vám to nějak vážněji ublížilo, ale ani to příliš neprospívá!"
Dva dny? Byla uvězněna v tom stromu dva dny? "Když jste v noci zmizela, hned jsem se vás vydal hledat, ale až ráno jsem našel tenhle pytlík hned za hostincem." V ruce držel malý kožený váček, ve kterém Kara nosila bylinky nutné pro některá kouzla. Kouzla necromancerů byla založena i na jiných přísadách než jen na krvi, přestože si to většina lidí neuvědomovala.
Zvláštní bylo, že váček vůbec ztratila. Měla ho přivezený k pasu tak pevně. že by si únosci museli dát velkou práci s tím, aby ho odvázali nebo odtrhli. To však nedávalo smysl, protože jediný důvod, proč by to dělali, mohl být, aby zanechali nějakou stopu. A to by žádný ghoul neudělal...
Ale oni jí přece nechali naživu. I když pohřbenou v srdci mrtvého stromu.
Byla zmatená. Muselo to na ní být vidět, protože hostinský se okamžitě starostlivě zeptal: "Co se děje? Chcete ještě trochu vody? Přikrývku?"
"Jsem..." Ta slova zněla spíše jako skřehotání žáby, jako by Kaře selhávaly hlasivky. Vděčně přijala nabízenou vodu a zkusila to znovu: "Jsem v pořádku, kapitáne... a děkuji vám za pomoc. Samozřejmě zaplatím..."
"Nemám rád, když se v mé přítomnosti hloupě mluví, mylady! O tom se už nebudeme bavit!`
Ten člověk byl pro ni skutečně záhadou. "Kapitáne Jeronnane, většina lidí, obzvláště zápaďanů, by raději nechala někoho, jako jsem já, v tom stromě shnít, natož aby uspořádali záchrannou akci. Proč to děláte?"
Hromotluk jakoby ztratil sebejistotu. "Vždy se starám o své hosty, slečno."
Přes bolest v celém těle se přinutila posadit. Jeronnan ji donesl do pokoje, který snad v Gea Kul ani nemohl existovat. Čistý a pohodlný, bez zápachu rybiny. Prostě skvost. Kara se však nevzdala své otázky. "Proč to děláte, kapitáne?"
"Kdysi jsem měl dceru," začal neochotně vyprávět. "A dřív, než vás to napadne, musím říct, že vám nebyla vůbec podobná, kromě toho, že byla taky krásná." Jeronnan si odkašlal. "Její matka byla z vyšší vrstvy než já, ale mé námořnické úspěchy mě dostaly tak vysoko, že jsme se mohli vzít. Narodila se nám Terania, ale má žena nežila ani tak dlouho, aby si ji mohla pochovat." V oku toho drsného muže se zaleskla slza, ale hostinský ji ihned setřel. "Následujících deset let jsem svůj způsob života nesnášel, protože mne odváděl pryč od jediného člověka, který mi zbyl. Když z dcerky vykvetla nádherná mladá dáma, odešel jsem ze služby a vzal ji přes moře na jedno nádherné místo. Terania si nikdy nestěžovala, i když to vypadalo, že tam není šťastná.
Gea Kul?
"Neptejte se mě překvapeně, slečno. Kdysi to bylo daleko krásnější, čistší místo. Asi tak před deseti lety. Potom se ho dotklo nějaké zlo, tak jako spousty dalších míst v těchto dnech."
Kara si dávala pozor, aby zachovala neutrální výraz. Jako vyznavačka Rathmy věděla velmi dobře, že temné síly se znovu začaly šířit světem. Vydrancování Bartucovy hrobky byl jasný důkaz. Necromanceři se báli, že svět brzy sklouzne z tenké cestičky rovnováhy a že se věci nakloní směrem k Pekelným Mocnostem.
Démoni se už znovu procházeli po světě.
Kapitán Jeronnan mluvil dál zatímco ona přemýšlela nad podobnými otázkami. Pár kapitánových slov jí uniklo, ale poslední věta způsobila, že vykřikla: Cože?"
Kapitánova tvář teď byla zachmuřená, velmi zachmuřená. "Jo, takhle se to stalo, přesně! Žili jsme tu dva roky, v rámci možností šťastně. Pak jsem jedné noci zaslechl z jejího pokoje křik. Z místa, kam se nikdo nemohl dostat, aniž by před tím neprošel kolem mne! Vyrazil jsem dveře a nebylo po ní ani stopy. Okno bylo zamčené, prohledal jsem všechno, ale prostě zmizela a já nevím kudy.
Jeronnan hledal dceru všude. Spousta místních mu ochotně pomáhala Tři dny hledali, tři dny nenašli nic... až jednou v noci, když se pokoušel usnout, slyšel, jak ho dcera volá.
Navzdory zoufalé touze najít svou dceru, byl kapitán opatrný a popadl slavnostní meč, který doslal od admirála. Takto vyzbrojen se ponořil do noční džungle a následoval volání ztraceného dítěte. Více než hodinu si klestil cestu lesem, hledal a hledal...
Nakonec blízko jednoho pokřiveného stromu zahlédl milovanou Teranii. Byla podivné bledá, ještě více než Kara, a volala na otce s otevřenou náručí.
Znovu na něj zavolala a Jeronnan samozřejmě odpověděl. S mečem v ruce spěchal ke své holčičce... Její tesáky mu málem prokously hrdlo.
Kapitán Jeronnan sjezdil celý svět, viděl spoustu nádherných i odporných věcí, bojoval s piráty. Ale nic na světě pro něj neznamenalo víc než výchova jediného dítěte.
A nic na světě mu nemohlo více rozervat duši než probodnout srdce stvůry, která se z ní stala.
"Visí v přízemí," polohlasně dokončil příběh. "Nádherná umělecká práce a zároveň velmi praktická v boji." Vypadalo to, že skončil, ale ještě dodal: "Vykládaná stříbrem, jinak bych tu dnes s vámi neseděl."
"Co se s ní stalo?" Kara znala podobné události, ale příčiny se někdy lišily.
"To nejhorší je, že jsem to nikdy nezjistil. Časem se mi podařilo to všechno ukrýt v nějakém mrtvém místě v mysli, dokud jste se neobjevila vy. Bál jsem se, že to přišlo i pro vás!" Z oka mu stekla další slza. "Pořád slyším její pláč... ten, když zmizela, i ten, když jsem ji zabil"
Jeronnanův strašlivý příběh jí nebyl lhostejný, ale dva nemrtví zloději z hrobky někde určitě čekali. Ta myšlenka jí vrátila zpět do reality. "Odpusťte, kapitáne, bude to znít, jako že mne vaše strašná ztráta nezajímá, ale mohl byste mi říct, jestli během doby, kdy jsem byla ztracená, odplula nějaká loď"
Kařina otázka ho na chvíli zastihla nepřipraveného, ale brzy se vzpamatoval. "Jediná loď, která odjela, byla Hawksfire, prokletá loď. Divím se, že se ještě nepotopila."
Odplula jediná loď. Musela to být ta, kterou hledala. "Kam plula?"
"Lut Gholein. Vždycky pluje do Lut Gholeinu"
Znala to jméno. Prosperující městské království na západním břehu Twin Seas, místo, kam se sjížděli obchodníci z celého světa.
Lut Gholein. Ten Vizjerei a ten mrňavý voják se tempem těch, kteří neznají únavu, dostali až sem. Šli schválně do Gea Kul, jehož jediný význam tkvěl v tom, že se odtud dalo dostat někam jinam. Ale proč?
Mohl existovat jenom jeden důvod. Pronásledovali zbývající členy své družiny. Ty, kteří ukradli Bartucovu zbroj. Karu napadlo, že by to mohl být jediný člověk, ale raději byla připravena na alternativu, že je jich víc.
Takže tahle Hawksfire odplula buď s těmi, kteří přežili, nebo se zrádci. Pokud byli to druhé, tak by se nemrtvá dvojice měla spíše snažit zůstat nezpozorována. Ale už teď se městem šířily historky o dvou ghoulech. Dostat se přes moře by pro ně mohl být problém, ne-li holá nemožnost.
Lut Gholein. Mohla to být jen další krátká zastávka, ale alespoň Kara věděla, kterým směrem se vydat dál. "Kapitáne, kdy odplouvá další loď do Lut Gholeinu?"
"Slečno, jste ráda, že jste schopna se posadit, natož..." Stříbrné oči jej bez jediného mrknutí probodávaly. Kdy?
Poškrábal se na bradě. "To nějakou chvíli potrvá. Za týden, možná za dýl."
To bylo pozdě. Do té doby budou uprchlíci dávno pryč a zbroj s nimi. Nemluvě o těch, kteří ji pronásledují. Daleko důležitější než dýka byl v této chvíli akt, že se zbroj pohybovala po světě. Zakletí v ní ukrytá totiž určitě budou přitahovat zlo.
A to i zlo ne zcela z tohoto světa.
"Mám nějaké peníze. Mohl byste mi doporučit loď, kterou bych si mohla najmout?"
Jeronnan si ji chvíli prohlížel. "To je to tak důležité?" "Víc než si dokážete představit"
Hostinský s povzdechem odpověděl: "V nejsevernější části přístavu kotví malá, ale rychlá loď, King's Shield. Je připravena kdykoli vyplout. Je třeba jen dne nebo dvou na najmutí posádky a nakoupení zásob."
"Myslíte, že byste dokázal přesvědčit majitele, aby mi vyhověl?"
Jeronnan se od srdce a zhluboka zasmál. "Tak s tím si nemusíte dělat těžkou hlavu, mylady! Ten chlap už vytáhl hodně lidí z bryndy, pokud teda za to stáli!"
Její naděje vzrostly. Tak, že už se skoro cítila dostatečně silná, aby se mohla vydat na cestu. Hawksfire měla pár dní náskok, ale s dobrou lodí by Kara mohla dorazit do Lut Gholeinu jen krátce po ní. S pomocí výjimečných schopností a pár vhodně položených otázek by se jí mohlo podařit znovu najít ztracenou stopu.
"Musím s ním mluvit. Musíme vyrazit zítra ráno."
"Zítra ráno..."
Znovu ten pohled. Kara na něj nerada tlačila, ale v sázce bylo víc než její zdraví a trpělivost nějakého kapitána. "Musí to tak být."
"Dobrá." kývl souhlasně hlavou. "Všechno připravím, ráno vyplujeme."
Na Karu ta náhlá nabídka udělala dojem. "Uděláte pro mne už tak dost, když přesvědčíte kapitána King's Shield, aby mne vzal na takovou cestu. Nemusíte se vzdávat milovaného hostince! To už není vaše věc."
"Nemám rád, když mi málem zabijí hosta... nebo něco horšího, slečnu. Mimoto jsem byl až příliš dlouho na pevné zemi! Bude to fajn být zase na moři!" Naklonil se k ní a usmál se. "A co se týče přesvědčovaní kapitána, myslím, že mi úplně nerozumíte, zaklínačko! Já jsem majitelem té lodi a máte mé slovo, že ráno vypluje!"