"Mí muži začínají být netrpěliví a já je celkem chápu, Galeono. Sláva nám otevírá brány a my dřepíme uprostřed pouště!"
"Byl to tvůj rozkaz, abychom ještě zůstali, můj milý Auguste."
Tyčil se nad ní hrozivě jako věž.
"Protože jsi řekla, že brzy budeme lépe znát místo, kde se zrovna nachází Bartucova zbroj! Že budeme brzy vědět, kam ji ten blázen vleče!" Malevolyn ji zvedl za vlasy tak že se téměř dotýkali tvářemi. "Najdi ho, drahoušku. Najdi ho nebo mne jednoho dne najdou, jak truchlím nad tvou smrtí!"
Nedala na sobě znát strach. Ti, kteří před generálem ukázali, že se bojí, klesli v jeho očích a již navždy pro něj byli postradatelní. Galeoně dalo spoustu práce, aby ho přesvědčila, že je pro něj nenahraditelná a nehodlala svou pozici změnit.
"Uvidím, co se dá dělat, ale tentokrát se vše musí odehrát bez tebe."
Zamračil se. "Vždy jsi vyžadovala mou přítomnost. Proč ta změna?"
"Protože to, co musím udělat, vyžaduje, abych se ponořila hlouběji než kdy předtím... a kdybych byla z jakéhokoli důvodu vyrušena, nejen že by mne to zabilo, ale mohlo by to zabít i někoho jiného."
To očividně zapůsobilo i na generála. Zdvihl obočí a přikývl. "Dobře, potřebuješ k tomu něco zvláštního?" V Galeonině hlavě se náhle ozval hlas. Musí přijít oběť.
Čarodějka se usmála, objala Malevolyna jednou rukou kolem pasu a přitiskla své rty na jeho. Když se po chvíli odtáhla, zeptala se nepřítomně: "Kdo tě v poslední době nejvíce zklamal, má lásko?"
Generálovy rty se proměnily v tenkou čárku, rozhodnou a nesmiřitelnou. "Kapitán Tolos byl pro mne velkým zklamáním. Myslím, že jeho oddanost slábne."
Pohladila mu druhou rukou tvář. "Tak to bych snad mohla zařídit, aby byl ještě jednou alespoň trochu užitečný." "Rozumím. Pošlu ho okamžitě k tobě. Jediné, co chci vidět, je výsledek."
"Myslím, že budeš potěšen." "Uvidíme."
Generál Malevolyn vypochodoval ze stanu. Galeona se okamžitě otočila směrem ke zastíněnému rohu. Vlastně k jednomu konkrétnímu stínu. "Myslíš, že to bude stačit?"
"Tenhle může se pokusit jen," odpověděl Xazax. Stín se oddělil od ostatních a přiblížil se k čarodějce. Část stínu zakryla její nohu. Bylo to, jako by se jí dotkla smrt.
"Tentokrát ho musím najít! Vidíš, jak je generál netrpělivý!"
"Tenhle déle čekal, než kolik život lidský trvá," syčel stín. "Tenhle touží nalézt daleko více než smrtelník tvůj. Oba zaslechli před stanem kroky. Xazaxova silueta se
okamžitě rozplynula v ostatních stínech. Galeona si odhrnula vlasy z čela a upravila přiléhavou róbu, aby ukázala ještě trochu více ze svých půvabů.
"Můžeš vstoupiti" cukrovala mu.
Objevil se mladý důstojník s helmicí pod paží. Ohnivé vlasy, řídký vous a na vojáka snad až příliš nevinné oči. Vypadal jako jehně přicházející na porážku. Galeona si pamatovala jeho tvář a vcelku zajímavé pocity, které v ní několikrát vyvolal. "Pojď blíž, kapitáne Tolosi."
"Posílá mne generál," odpověděl důstojník hlasem, ve kterém byla cítit známka nejistoty. Nebylo divu. Znal čarodějčinu pověst... nemluvě o jejích choutkách. "Říkal, že pro mne máte úkol."
Přešla ke stolku, na kterém měla víno pro generála, a nalila Tolosovi číši toho nejlepšího. Galeona pozvedla pohár jako výzvu, aby přistoupil blíže. Se zmateným výrazem tak učinil. Jako ryba, která se blíží k návnadě.
Galeona mu vtiskla číši do rukou a vedla ji až ke rtům. Současně druhou rukou přejela po jeho svalnatém těle. Důstojníkova zvědavost rostla.
"Paní Galeono," koktal Tolos. "Generál mne posílá kvůli nějakému úkolu. Asi by se mu nelíbilo, kdyby zjistil..." "Pššššt..." Znovu mu přitiskla pohár ke rtům. Polknul jednou, podruhé, pak mu čarodějka něžně číši odebrala a volnou rukou jemně přitiskla jeho hlavu ke své tak, že se rty spojily nadlouho. Pár okamžiků váhal, ale pak se k ní přitiskl, ztracen v jejích půvabech.
Dost potěšení světských, ozval se démonův hlas v Galeonině hlavě "jestli sis dohrála, máme práci..."
Za očarovaným důstojníkem se zhmotnil ohromný stín. Ozval se zvuk podobný bzučení hejna vos, zvuk natolik hrozivý, že dokázal vytrhnout kapitána Tolose z okouzlení utkaného kolem něj překrásnou čarodějkou. Ve světle olejové lampy na chvíli spatřil část stínu trochu zřetelněji. Ničím nepřipomínal člověka.
Tolos jí odstrčil, tasil meč a postavil se tomu, od koho očekával smrtelný útok. ,,Nedostaneš mne tak..."
Ať již chtěl použít jakékoliv slovo, nestihl to. Kapitán Tolos smrtelně zbledl. Prsty stále chtěly svírat rukojeť meče, ale nepřekonatelný strach mu roztřásl ruku tak, že mu vypadl z ruky.
Xazax se vynořil ze stínu. O hlavu vyšší než urostlý důstojník ze všeho nejvíce připomínal kudlanku nábožnou. Ale kudlanku, jakou mohlo stvořit jen samo peklo. Tělo bylo smaragdově zelené s karmínově rudými kresbami a povrch byl protkán zlatými pulzujícími žílami. Démonova hlava vypadala, jako by někdo stáhl vnější obal z hmyzí hlavy s nadějí, že pod ním najde něco podobného lebce. Příliš velké žluté oči bez panenek zíraly na nicotného smrtelníka a kusadla širší než vojákova hlava s druhými menšími ale stejně smrtelnými, blíž ústnímu otvoru se rozevírala a zavírala s hrůznou nedočkavosti. Okolí zalil puch připomínající kompost.
Prostřední pár končetin, kostlivé paže s třemi prsty zakončenými ostrými drápy, se vymrštil s neuvěřitelnou rychlostí a přitáhl si důstojníka blíže. Tolos se konečně téměř zmohl na výkřik plný hrůzy, ale démon byl rychlejší a zalepil ústa své oběti měkkou lepkavou hmotou.
Xazax pozvedl primární končetiny, dvě zubatá ostří ve tvaru kosy.
Oběma najednou probodl kyrys nebohého důstojníka. Tělo oběti sebou divoce zmítalo, z čehož byl Xazax evidentně nadšený. Tolos se chabě pokusil uvolnit ze smrtelného sevření, ale marně.
Galeona se nad tou strašlivou scénou zamračila, spíš aby zakryla vlastní strach z démonovy fyzické přítomnosti, než že by jí to divadlo odpuzovalo. "Jestli už sis dohrál, máme práci."
Xazax pustil cukající se tělo na zem. Stále nabodnuté na předních pařátech vypadalo jako nějaká směšná loutka. Pekelné stvoření pohnulo umírajícím tělem směrem k čarodějce. "Samozřejmě." "Nakreslím znaky. Ty buď připraven se spojit." "Tenhle připraven bude, to jistá si můžeš být, lidská Galeono."
Čarodějka začala na Tolosově těle vytvářet potřebné obrazce. Nejdříve nakreslila sérii soustředných kružnic a následně umístila doprostřed největší z nich, pentagram. Galeona v krvi vytvořila znaky pro vyvolání, ale zároveň i znaky, které měly ochránit jí i Xazaxe od sil vyvolaných následným kouzlem.
V několika minutách bylo vše připraveno. Čarodějka pohlédla na démonického společníka.
"Tenhle připraven je. Jak slíbil," dostala skřípavou odpověď na nevyřčenou otázku.
Kudlanka přistoupila k tělu, paže zakončené zkrvavenými kosami se dotkly středu symbolu. Z Xazaxe vyšel zvuk, který drásal Galeonin sluch. Démon promluvil jazykem, kterým by žádná lidská ústa nedokázala mluvit. Děkovala sama sobě, že díky ochranným kouzlům nemohlo žádné z těch slov proniknout ze stanu ven.
Stan se otřásl. Vevnitř se zvedl vítr, Galeoně zavlály vlasy a odhalily jí tak dlouhý krk. Olejová lampa zhasla, ale z krví prosáklé hrudi důstojníka vytryskla jedovatě zelená zářící aura.
Xazax dál promlouval démonickým jazykem a zároveň kreslil nové symboly na teď již mrtvé tělo. Galeona cítila síly, přírodní i pekelné, jak vycházejí ven z těla v kombinaci, která by jinak na tomto světě nemohla existovat.
Natáhla ruku a přidala k démonovým znakům další.
Nyní vnitřek stanu praskal energetickými výboji z neustálé změny a konfliktu.
"Promluv, člověče," rozkázal Xazax. "Promluv dřív, než náš vlastní výtvor zachvátí nás..."
Galeona promluvila, starověké slabiky se jí draly z úst. S každým slovem cítila, jak jí krev vře a hrůzné síly na démonově těle září. Temná čarodějka zrychlila tempo ze strachu, že by se Xazaxovy obavy mohly vyplnit.
Nad vojákovým tělem se zhmotnila věc tvarem i barvou připomínající ropuchu. Zmítala sebou, zběsile se točila, pokoušela se křičet, ale ještě neměla hotová ústa.
"Nechhhte... mě... odpoččččííívat."
Znetvořena dokonce i podle měřítek démonů pokusila se groteskní kreatura zaútočit nejdříve na Galeonu a potom i na Xazaxe. Naštěstí zakletí, která oba vytvořili, způsobila, že kdykoli se monstrum pokusilo vystoupit z nakresleného kruhu, zasáhl jej modrý a zřejmě velmi bolestivý blesk. Nakonec se příšera stáhla a zakryla si tělo končetinami, jako by měla pocit, že jí tak nikdo nevidí.
"My budeme rozkazovat," nekompromisně odpověděla Galeona.
"Já... mussssííím... oddpočččííívat!"
"Nemůžeš spočinout, dokud nevykonáš úkol, kvůli kterému jsme tě vyvolali!"
Temné oči, které téměř volně visely z očních důlků, a přesto vypadaly téměř lidsky, na ní zíraly s neskrývanou nenávistí. ,,Dobrá... nna nějaký časss. Co... ode měě... chcete?"
"Žádná magie nezaslepí tvé oči, žádná překážka ti nezabrání v rozhledu. Dívej se pro nás, najdi, co hledáme a řekni nám, kde to je."
Ztělesněná hrůza nad rosolovitým chladnoucím tělem se zachvěla a zaburácela. Xazax i Galeona nejprve couvli, než si uvědomili, že se stvoření jen směje jejich požadavkům.
"To... je vššše? Proto trpííím? Přinucen sssse... probudit, a dokonce... vzzpomenout?"
Čarodějka přikývla... ,,Udělej to a my tě vrátíme tam, kde můžeš v klidu spát."
Oči se stočily směrem k démonovi. "Ukažžžte mi.. co... hledáááte."
Xazax nakreslil uprostřed symbolu malý kruh. Oranžová záře naplnila místo, kde se vznášela chycená příšera. Oči zíraly do prázdna a viděly, co Galeona vidět nemohla.
Začííínááám chááápat... co hledáááte bude vááássss to .. něco... ssstáát."
"Odměna," přerušil ji Xazax. "Už jsi ji okusil." Vězeň pohlédl na mrtvé tělo. "Přijímáá ssse."
A zároveň neznámá síla udeřila do Galeony tak mocně, že se v bezvědomí zhroutila na hromadu polštářů na podlaze.
Plula na lodi pochybné pověsti Lodi bojující s bouří, která nemohla být přirozená. Bouře už roztrhala několik plachet, ale loď stále plula.
Zvláštní bylo, že Galeona neviděla na palubě žádného člena posádky, jako by loď řídili jen duchové. Něco jí ale volalo, jako by něco chtělo, aby šla do podpalubí. Čarodějka se přesunula a před ní se teď objevily dveře kajuty. Galeona zvedla průhlednou ruku a pokusila se dveře otevřít.
Místo toho hladce prošla skrz ně na druhou stranu do malé kajuty. Očekávala, že uvidí jeden z přízraků, kterým podle ní loď patřila, ne člověka který seděl na pryčně, nevypadal ani trochu mrtvý. Naopak, vypadal velice živě. Asi nějaký voják. A bezpochyby člověk.
Čarodějka se pokusila dotknout jeho tváře, ale ruka jen prošla tělem. Muž se nicméně pohnul, a dokonce se téměř usmál. Galeona si ho prohlédla celého a musela uznat, že mu Bartucova zbroj velice sluší.
Potom její pozornost upoutal stín v rohu místnosti. Stín, kletý jí byl velmi povědomý. Xazax.
S vědomím, že teď musí jednat velmi obezřetně, zaměřila se Galeona na to, co ona i démon hledali. Ještě jednou pohnula rukou, jako by hladila vojáka po tváři, a zašeptala: ,,Kdo jsi?"
Pootočil se, zjevně znepokojen. ,,Kdo jsi?" zopakovala.
Tentokrát pohnul rty a odpověděl: "Norrec"
Usmála se nad svým úspěchem. "Na které lodi se plavíš?"
"Hawksfire." ,,Kam míříš?"
Náhle se otočil. Zamračil se a vypadalo ta, že odmítá odpovědět dokonce i ve snu.
Pevně rozhodnutá dozvědět se odpověď, zopakovala Galeona nejdůležitější otázku.
Ani teď neodpověděl. Čarodějka zvedla hlavu a zjistila, že Xazaxův stín se zvětšil. Nevěřila, že by démon mohl trpět. Navíc jeho přítomnost ohrožovala celou záležitost.
Čarodějka se otočila zpět k Norrecovi, nahnula se blíž k němu a promluvila svůdným tónem obyčejně vyhrazeným jen Augustovi. "Pověz mi, statečný a pohledný válečníku... pověz Galeoně, kam pluješ..."
Otevřel ústa: "Lut… "
V ten okamžik jeho tvář zakryl démonův stín. Norrec otevřel oči. "Co sakra je..."
A najednou byla Galeona zpět ve stanu, oči upřené na strop, tělo pokryté studeným potem.
"Ty imbecile!" obořila se na démona vyskočila na nohy. "Co sis sakra myslel, že se stane?"
Xazaxova kusadla se pomalu zavírala a otevírala. "Myslel jsem, že tenhle odpovědi najde mnohem rychleji než velmi rozrušená lidská žena..."
"Existuje daleko lepší způsoby jak odhalit tajemství než strach! Přiměla jsem ho odpovědět na všechno! Ještě chvilku a věděli bychom úplně vše, co potřebujeme!" Na chvilku se zamyslela. "Možná ještě není pozdě, kdybychom..."
Zaváhala a upřela pohled na místo, kde ležel - nebo spíš měl ležet mrtvý Tolos.
Tělo, dokonce i krev, která potřísnila koberec, vše beze stopy zmizelo.
"Ten, který sní, si svou cenu odnesl," poznamenal Xazax. ,,Ten kapitán Tolos již navždy bude trpět.."
"Kašli na něj! Potřebujeme dostat Snáře zpět..." Kudlanka rozhodně zakývala hlavou ze strany na stranu, nejbližší možný pohyb lidskému odmítavému gestu. "Tenhle se nepostaví Snáři v království jemu vlastním. Jejich říše mimo moc Pekla a Nebe leží. Zde jim poroučet můžeme, ale poruš pravidla a co je jejich, vezmou si." Démon se naklonil k čarodějce. "Myslíš, že by se generál tvůj s další duší rozloučit hodlal?"
Galeona tenhle návrh ignorovala. Co by asi Malevolynovi řekla? Znala jména muže i lodi, ale k čemu jí to bylo? Loď mohla plout kamkoliv! Kéž by jen ten muž stihl říct vše, než démon všechno zkazil! Kdyby jen...
"Říkal: Lut" zatajila čarodějka dech. "To musí být...!" "Ty myšlenku máš?"
"Lut Gholein, Xazaxi! Náš blázen pluje do Lut Gholeinu!" Oči se jí rozzářily uspokojením. "Jde k nám, přesně jak jsem říkala!"
Obludné žluté oči jedenkrát mrkly. "Ty si jistá jsi?" "Naprosto!" Galeona se hrdelně zasmála tak, že by to pohnulo každým mužem, ne však démonem. "Musím to hned jít říct Augustovi! Toho by to mohlo uspokojit. Možná bych ho dokonce mohla přimět, aby konečně vypadl z téhle pouště. Chce Lut Gholein, tohle je pro něj další důvod, aby si ho vzal!"
Xazax se na ní, v rámci možností hmyzí mimiky, podezřívavě zadíval. "Ale jestli člověk Malevolyn své muže na Lut Gholein pošle, nezvítězí... aah! Tenhle rozumí jak chytré!"
"Nevím, na co myslíš... a nemám čas se o tom s tebou dohadovat! Musím říct Augustovi, že zbroj pluje přímo k nám, jakoby volána naší touhou."
Vyběhla ze stanu a zanechala démona jeho myšlenkám. Xazax se zadíval na místo, kde ještě před chvílí leželo tělo nešťastného důstojníka, a pak znovu na vchodový otvor stanu, v němž snědá čarodějka před chvílí zmizela.
"Zbroj k nám pluje, ano," zasmál se démon a jeho obrysy se pomalu ztrácely ve stínech stanu… "Zvědavý jsem, co generál si pomyslí o tobě, když až do Lut Gholeinu nedopluje."
* * *